|
| ||||
| ||||
|
12. Ani z církevní hudby nevylučuje Picka cit. Jedna skladba vedle druhé dávají nám o tom nesčetné doklady. Toto Pickovo Credo vyslovuje za tehdejší skladatelskou mladou generaci Hoffmeister slovy: „Mimo několik kostelnických duší každý mu přisvědčí, že se dnes smíme, chceme-li se modliti, modliti naší dnešní hudební řečí, ovšem zboz"nou hudební řečí, a že smíme se modlit ne v nějaké liturgicky stylisované, strnulé středověké formě, ale s celou vroucností a intensitou svého živoucího srdce a citu.” (Dalibor 22,154.)
13. Picka v úloze kacíře. Shora zmíněné své náhledy o církevní hudbě dovedl Picka v prudkém mnohdy klání perem hlásati a hájiti.. Výstižně charakterisuje tyto Pickovy výboje Dr. C. Sychra: ,Co se mi u Picky nejvíc líbí, je upřímnost a z ní vyvěrající snaha říci pině pravdu- Znějí sice jeho věty leckde i výbojně a celá úvaha má povahu kacířského traktátu; ale má cenu, poněvadž je z většiny přesvědčívín." (Cyril 53, 50.) 14. Radost nad Pickou pokání činícím. Čas a zkušenost přivedla Pickův smysl pro pravdu i k uznání odlišného stanoviska v hudbě církevní. Vzhledem k tomu li-buje si Dr. C. Sychra v Hudební výchově 1, 134: „Skvělá jsou též i Pickova motetta, af sólová, nebo sborová; právě v posledních Picka i zevně - užitím chorálu — přes záporné své stanovisko k reformní hudbě se k reformním skladatelům přiblížil. Vzornou prací je, tu dále „Umučení Kristovo” a pak melodicky nejnádhernčji vypravený sbor (s tenorovým sólem), ,Popule meus".. 15. Že Picka přišel na muzikální scestí, vyčítá mu Dr. C. Sychra v jinak dobře míněné vzpomínce: „Fakt je, že ještě mlád, začal často vážnému prostředí duchovní hudby se vyhýbat Plně se jí nevěnoval nikdy, třebas dostal radu dobrou, aby jen té hudbě se obětoval, a výstrahu, že u divadla mu „štěstí nekvete Neuvěřil a neposlechl jistě jen k svému neprospěchu..” (Cyril 53, 49.) Tu výstrahu mu dal již r. 1903 prof. Z. Nejedlý ve isvých „Dějinách české hudby”, kde na str. 252 píše: „Předtím (do op. 13.) pěstoval nejvíce světskou hudbu vokální (písně, sbory). Bohužel r. 1900 věnoval se divadelnímu kapelnictví, kde mu sláva ne-kvete.” Od té chvíle Nejedlý přísným okem hleděl na „kapelníka” Picku. 16. Picka — Esau. Otcovskými domluvami hleděl Dr. Z. Nejedlý odvrátiti Picku od cesty nepravé, zvláště tehdy, když Picka nespokojiv se taktovkou kap,elnickou, sáhl po vavřínu operního skladatele. Napsal operu „Malíř Rainer”, a Dr. Nejedlý, byv přítomen premiéře, medituje nad Pickou: „Po celý večer vybavovaly se mi vzpomínky na ty přednosti Picky jako skladatele, jež jej kdysi stavěly v přední řady našich mladých církevní ch skladatelů. Na tom poli Picka opravdu tvořil, byl tvůrčím umělcem. Opustil je, poněvadž ani tam nevěřil ve stálost svého talentu, nebo jen — pro marnou slávu světskou? První bylo by pro něho neštěstí, ale druhé — velký hřích. Prodal-li však v něm církevní skladatel svou hodnost dramatickému skladateli za „Malíře Rainera”, pak ji prodal, biblicky: řečeno, za čočovici.” (Smetana 1, 235.) 17. Že tři řádky stačí na Rainera. Tvrdí tak týž Pickův karatel ve Smetanovi 1, 234: „Jinak bylo by možno říci o tomto díle tři řádky a — stačily by dokonale. Byly by totiž v úměře s uměleckým požitkem z tohoto díla.” Myslím, že v tomto případě by byla na místě „revise hranic” uměleckého chápání tohoto díla, jehož Titulní roli psal Picka pro pěvce rázu Karla Buriana, a není jeho vinou, že druzí mu nepodali pomocné ruky, jak on ve své dobrotě důvěřoval. „Nekamenujte proroky” se musí nejen deklamovat a zpívat, ale i skutky osvědčovat. K té revisi podává sám Dr. Nejedlý doklad, když ve svém referátu o premiéře „Rainera” praví: „ iIspěch díla byl hlučný, zvláště po druhém aktu. Po třetím .aktu nápad-ně klesl, snad proto, že tento akt jest nejlepší.” (Smetana 1, 241.) Voilál 98 | ||||
|