|
| ||||
| ||||
|
Ve všech městech vyskytují se ,primadony", které „vždy a s největší radostí” jsou ochotny zazpívati při slavné mši sv. na místě offertoria Gounodovo „Ave Maria”, lhostejno, je-li den, kdy budou zpívati, svátkem Všech svatých, či sv. Jana Nepomuckého. Ostatně, kdo by neznal toto „Ave Maria”, zbudované na prvním preludiu klavírního díla Seb. Bacha ,Wohltemperiertes Klavier"? Znají je výtečné zpěvačky i pěvkyně poslední kategorie. A všechny jsou stejně ješitné a o kráse svého hlasu pevně přesvědčeny. I v jiných limonádových ,vložkách" vidí sólisté vrchol výrazu posvátné hudby, a mívají takových zpěvů značnou zásobu. Snad by postačilo varovati ředitele kůru před přílišnou dobromyslností vůči sentimentálním přáním a nabídkám takových pěvců, jimž má dům Boží sloužiti za koncertní síň. Dnes u katolíků, zítra u evangelíků, pak zase v synagoze, na májových pobožnostech, svatbách a v krematoriu, všude by rádi pro-vozovali „církevní hudbu”. „To je jedno, kde zpívám, jen když zpívám,” bývá zásadou věfšiny z nich, a milý Pán Bůh i posluchači musí si to nechat líbiti
Jména Orla.ndo Lasso snad mnohý ředitel kůru již slyšel, ale většině z nich, hlavně na venkově, je jistě neznámo. Kde by také mohli jeho složitou hudbu provozovati? Orlando di Lasso narodil se 1530 v Monsu a zemřel 14. července 1594 v Mnichově; vedle Palesfriny je to jeden z největších skladatelů 16. stol. Byl jako hoch vokalisfou ve svém rodném městě Místokrál sicilský, Ferdinand Gonzaga, vzal jej s sebou na Sicilii a později do Milána. Konečně zakotvil v kímě jako kapelník v Lateránu.. Roku 1556 povolal jej vévoda Albrecht II. do Mnichova ke své dvorní kapele, kterou Lasso vedl až do své smrti, jež na-stala po trudné melancholii. -- O. L. byl nejen v 16. století, ale vůbec nejplodnějším skladatelem. Zanechal přes 2000 děl, ponejvíce církevněhudebního směru. Jeho sloh záležel oprati jiným starším mistrúm na založení většího a širšího rozsahu harmonického. Liší se od slohu Palestrinova sevřenější formou, ale zato nebývalými zvukovými efekty, ba dramatickým výrazem. Deklamace textu bývá důraznější a polyfonie je úsečnější. Ve svých světských dílech byl smělým novotářem. (Viz jeho Madrigaly v Ed. Peters.) V zásadě dával přednost čtyřhlasé větě vokální a málokdy z ní vybočil (má však též 5 a 6hlasá motetfa). Imitačního způsobu pině využívá a píše též často na daný cantus firmus (pevný nápěv). Hravost a plynnost, s jakou ovládá různé formy mešní, motettové, madrigalové atd., je dodnes obdivována a v mnohém nepředstižena. Díla jeho vydaly různé velké edice světové. Čím je to, že kostelní kůry -- - i ty s velmi dobrými silami -- které si dávají vše-možnou práci, aby každé neděle zpívaly vícehlasou mši a nějaké sborové offertorium, příslušné proměnlivé části (introit, graduale, offertorium, communio) opomíjejí? Příčina je asi v tom, že mnozí ředitelé kůru a zpěváci nejsou si prostě vědomi, jakou důležitost tyto mešní části mají, a jaké perly hudební krásy jsou i v pouhých chorálních zpěvech ukryty. Mnohým kůrům schází potřebný impuls, čili pobídka. Odjakživa se začínalo na kůru s „Kyrie eleison” a končilo ,do-na nobis pacem" a nikdo neříkal, že je povinností zpívati k tomu ještě něco jiného, přísně předepsaného. Jiní se zase omlouvají, že proměnlivé části nemají v archivu a že by bylo nesnadno na každou neděli je nacvičiti nebo je chorálně zpívati. Při tom však studují stále nové mše. Je přece výslovným přáním církve, aby byly proměnlivé části při každé zpívané mši zpívány. A přece je skutečností, že se tyto zpěvy na četných kůrech nezpívají, ba znám dobré ředitele kůru, kteří ani nechápou důležitosti f. zv. propria. Což se nemohou příslušné texty alespoň odrecitovati, aby bylo dosaženo jednotnosti mezi oltářem a kůrem, a tím se vytvořil krásný, souvislý celek zpívané mše sv.? Co je to polyplzonie (polyfonie)? Poly značí mnoho, foné je hlas, poly_ phonie = mnohohlasost ve smyslu samostatného vedení každého jednotlivého 103 | ||||
|