|
| ||||
| ||||
|
Otto Albert Tichý: Něco o improvisaci.
Improvisace je umění, které závisí na dvou činitelích: na přirozeném nadání a na improvisátorově vzdělání. Jsou výborní hudebníci, kteří improvisují velmi chabě, jako jsou opět skvělí improvisátoři, kteří jsou velmi slabými hudebníky. Je to obdobné s uměním řečnickým: výborný spisovatel může být nevalným řečníkem, jako může být výborný řečník nevalným spisovatelem. Improvisátorská schopnost záleží na improvisátorově pohotovosti a dovednosti v rozpřádání myš-lenek a v jich zpracování. Naproti tomu činnost komposiční předpokládá rozvahu, hloubavost a trpělivost. Improvisační talent si nelze získati, ten je v člověku, nebo tam není. Jen v málo případech je však tak silný, aby si úpině dostačil a aby nepotřeboval vyškolení. Improvisační talent se také může časem v hudebníkovi probuditi, ne že bychom jej mohli dáti tomu, kd,o ho nemá, ale lze bojovati proti přirozené nesmělosti nebo roztříštěnosti, lze vypěstiti útlý keřík v nádherný strom. Jsou rozličné stupně improvisačního umění. Někdo dovede velmi snadno a velmi vtipně preludovati mezi jednotlivými slokami kostelní písně, aniž se učil harmonii nebo kontrapunktu. S takovými přirozenými talenty se setkáváme dosti často a obyčejně bývají provázeny i jistými nectnostmi, jež se rodí z přílišného intelektuálního pohodlí. Tvůrčí jiskra je tu sice zjevna, ale provedení bývá po-vrchní a nejednou končí takové talenty šablonou. Je patrno, že je tu potřebí zákroku učitelova, nemá-li dojíti ke smutným koncům a má-li se dospěti na vyšší stupeň improvisace, to jest k improvisaci v určitých hudebních formách. První podmínkou dobré improvisace j e znalost harmonie. Mohli bychom se bez ní obejíti, kdybychom mohli improvisovati jen jednohlase, nebo kdybychom měli polyfonní smysl tak vyvinutý, že bychom dovedli korektně spřádati dvě nebo více melodií. Ježto však jednohlasá improvisace uchu moderního člověka ne-dostačuje a razení polyfonikové se rodí jen jednou za padesát let, je jistější dá-ti se pěšáckou cestou a studovati harmonii, než se odhodláme ke studiu improvisace. Znalost harmonie má tu výhodu, že dva, fři nebo čtyři hlasy, v nichž improvisujeme, tvoří (vertikálně čteno) logické spoje a že se vyhneme zbytečnému tápá-ní, do něhož upadají ti, kdož ponechávají harmonickou tkáň pouhému citu nebo lépe řečeno své zvůli. Známe-li pravidla správného vázaní harmonií, víme též, které kontrapunktické kombinace jsou už předem z naší práce vyloučeny, a tím se uvarujeme mnoha hudebních absurdností. Je-li podmínkou dobré improvisace myšlenková pohotovost, je při jejím studiu dbáti toho, aby žák věděl vždy, co chce, a nelepil svízelně akord za akordem, melodický úryvek za úryvkem. Nejlépe jest vzíti si krátký motivek a zpracovati jej bud thematicky (což je těžší), nebo jej rozvésti v úpinou melodickou větu, kterou prostě harmonisujeme, na příklad: Tento úryvek můžeme dále rozváděti: Na tuto melodii lze „nadýchnouti” prostinký harmonický doprovod: | ||||
|