|
| ||||
| ||||
|
A-dur, což příjemně vzruší, aniž je to co nesnadného. Horší je vrátiti se do původní tonuly, a proto se musíme cvičiti i v improvisování modulací, což je při zpívané mši svaté neskonale potřebno.
Jednotlivé částky chorální je možno ,a nutno transponovati do rozličných tonin, při tom však musí varhaník navazovati tyto částky s jednotlivými větami polyfonní mše a k tomu ještě improvisovati přechody z toniny, v níž zpívá kněz, do toniny, jíž má začíti sbor, čili má varhaník nesnadný úkol stmelovati různé ty elementy v jeden logický celek. Připomeňme, co jsme již jednou zdůraznili v tom-to časopise, že nemají-li tyto modulace působiti rušivě, jest je prováděti na základě melodickém. Druhý ,způsob improvisace je improvisace fhematická, f. j. kontrapunktické větičky vyvozené z daného motivu. To už vyžaduje jisté hudební kultury a větší-ho nadání, přece však ani zde nejde o něco nadlidsky těžkého. Nezapomínejme, že i prostá dvouhlasá větička může dostačiti k upoutání posluchačovy pozornosti. V tom nám mohou býti vzorem Bachovy dvouhlasé invence pro piano, fřebas by bylo od nás domýšlivostí chtít se mu vyrovnati. Zkusme dvouhlasou kontrapunktickou improvisaci na m~otivek, použitý při první naší ukázce: Allegretto t -R- AL Mf / -~ z v o l ň o v a t V předposledním taktě jsme si dovolili použíti trojhlasu, abychom docílili přesvědčivějšího závěru. V improvisaci nám toho nikdo nebude zazlívati a vůbec ne-bude věci na škodu, budeme-li střídati dvojhlas s trojhlasem a věty homofonní s polyfonními, nebot jde v prvé řadě ,o umělecký dojem, a ne o školní úlohu. Nejpůvodnější a také nejpůvabnější budou improvisace ve starocírkevních toninách, ale zde se bude fřeba důkladně obeznámifi se závěry jednotlivých Tónů. Jaké divy lze tu konati, vysvifne z následující ukázky skoro úpině harmonické: Moderato f ~~ PP _ | ||||
|