|
| ||||
| ||||
|
Je-li Nejsvětější již v monstranci zahalené jemným velem, nezakrývá ji celebrant již velem humerale, nýbrž nese ji, maje zahaleny velem jen své ruce.
Když celebrant obrátí se s Nejsvětější k lidu, začne chor zpívati responsorium: „Ecce, quomodo moritur justus” nebo, nevystačí-li k průvodu, ještě responsorium (lze zpívati i po průvodu) ,Caligaverunt oculi mei". Dospěje-li průvod k Božímu hrabu, vystaví celebrant nejsvětější Svátost na trůně Božího hrobu, sestoupí před oltářní stupně, pokloní se Nejsvětější, vstane, vkládá zrnka do kadidelnice, pokleká a okuřuje třikráte Sanctissimum. Poté celebrant intonuje: „In pace factus est locus ejus.” Chor odpoví: ,Et in Sion habifatio ejus", celebrant pak modlí se: „Respice, quaesumus, Domine...” Chor končí: „Amen.” Růžena Samanová: Vánoční liturgické zpěvy. Služby Boží o slavných dnech vánočních, při nichž lze v hloubi srdce prožíti intensivně všechnu blaženost vnější i vnifřní, kterou přináší doba vánoční svým bohoslužebným ritem pravému katolickému křestanu, přispívají, zvláště v chrámu emauzského opatství v Praze, k tomu, aby vnikl do symbolického jádra překrásných obřadů, jimiž Církev způsobem vpravdě jedinečným slaví narození Spasitele. Tato slavnost byla slavena v Římě v den 25. prosince jistě již začátkem 14. sto-letí, ne-li dříve, jak vvsvítá ze sdělení neznámého chronografa, píšícího v r. 354 o slavnosti toho dne jako o věci dávno zavedené. Hluboký, symbolický význam vánoc tkví v okolnosti, že svátky ty slaví se v době zimního slunovratu, v době, kdy slunce začíná vystupovati na obloze, kdy krátí se noci a přibývá dne. Nebot tak jako astronomické slunce vystupuje, přemáhajíc zimní mlhy a tmy, tak také slunce duchovní - - Ježíš Kristus — v době nevědomosti a hříchu na-stupuje svou dráhu na nebi lidstva, ukazujíc cestu ke spáse. Projevuje se tak význam narození Bohočlověka ve svém vznešeném, universálním významu. K o-slavě této v dějinách lidstva nejvýznačnější události používá také Církev všech uměleckých prostředků, jimiž přisluhuje svému bohoslužebnému rifu. Pobožnosti vánoční jsou také opravdu umělecká díla svého druhu jediná, a jest zřejmo, že na tom, aby vystihovaly vnitřní význam a smysl, i na jejich vnějším uspořádání pracovala řada vynikajících, božským nadšením prodchnutých i vzácně umělecky nadaných a cítících duchů. Nebot jak jednotně, účelně a vzletně rozvíjí se každá z těchto bohoslužeb, které ve svém celku, pojícím v jednotu slovo, zpěv a posun, jsou vlastně příkladným uskutečněním souborného díla uměleckého již staletí dříve, než foto slovo bylo raženo? Jaká mocná, ducha uchvacující gradace v každé nešpoře, od úvodních modliteb přes recitaci žalmů prokládaných antifonami, které odůvodňují stanovisko, z něhož Církev ten který.žalm pojímá a jež dospívá k hymnu Spasitele a k chvalozpěvu Panny Marie ,Magnificat"1 Nebo jakým jemným a mistrně sestaveným organismem jsou fři nokturny, z nichž každý má svůj samostatný vnitřní i vnější vzestup, a přece zase splývají v jed-notný proud, vrcholící v chvalozpěvu ambrosiánském, tvořícím závěr nokturnu třetího. Jsou to mocná a povznášející preludia ke mši sv. půlnoční, tvořící střed mystické noční bohoslužby? Již po stránce ryze textové vzbuzuje uspořádání těchto modliteb, těchto ritů svrchovaný údiv každého, kdo je studuje i jen se stanoviska pouze uměleckého. Pravého významu dochází však tento sled bohoslužebných textů tím, že jest spojen s melodií, že ke zmocnění hlavních jeho fázi a k jejich citové nápini přispívá značnou měrou i zpěv. A jest to právě gregoriánský chorál, jenž může býti pravým a liturgií dokonale se přizpůsobujícím doplňkem těchto posvátných úkonů. Naše vánoční lidové písně duchovní jistě obsahují mnoho krás, mnoho půvabů ve slově i v tónu, jejich prostá, vroucí něha intensivně hrouží se do líbezné sféry, obestírající dobu vánoční, však to vše je příliš populární; chorál, chorál gregoriánský jest schopen vše vyjádřiti v pravém esutérním významu a závažnosti. Vzpomeňme chorální melodie mše vánoční. ,Dominus dixit ad 14 | ||||
|