|
| ||||
| ||||
|
Výkony tohoto sboru o letošních vánocích ve
kvalitě i ve kvantu byly opravdu uznání hodné. C. S. Dvořákovo „Te Deum” v rozhlase. O 11. hod. 20 minutách na Navý rok zaposlouchali jsme se do opravdu krásného koncertu pražského rozhlasu, zahájeného slavnostní p ře d e h ro u C - d u r od J. B. F o e r s t e r a , přednesenou skvěle pod taktovkou Ot. Jeremiáše. Následovalo D v o ř á k o v o ,Te D e u m"pro sopránové a barytonové sólo, smíšený sbor a orchestr. Svoje osobní stanovisko k Dvořákově hudbě církevní vyložil jsem ještě v době, kdy programní hudba dominovala v letech závěrečných. Nevadilo mi u Dvořáka, že velká oratorní díla rozlučoval v jednotlivá čísla, ježto „nebyl text svrchovaným pánem hudby, hudba hleděla spíše zachytiti jednotlivý myšl,enk~ový detail --proto každý výklad, chtějící u Dvořáka uvésti jeho hudbu v p r e c i s n ě j š í vztah s myšlenkami, obsaženými v textu, jest předem vyloučen. Nelze se diviti, že Dvořák, hudebník čistě absolutní, nelne tolik k textu a že s duší překypující zbožností, v prvé řadě č i r ,o u h u d b o u, prostředkem, jímž nejdokonaleji dovede své myšlenky vyjeviti, chce osvědčiti velikost své planoucí víry ... Je tu spíše modlitba, kde ne-jde tak o vyjádření konkretnosti obsahu, jako spíše o vroucnost citovou,` tak vyjadřoval jsem se o Dvořákově hudbě církevní na př. ve své stati J. B. Faerstera „S t a b a t M a: f e r”. (Smetana, roč. II., str. 212—213.) — Nemám, co bych k této charakteristice dnes dále připojil, když mám psáti o Dvořákově „Te Deum'`, až snad na to, že v dějinném toku naší duchovní hudby zaujímá Dvořák postavení zoela zvláštní; nepřipojuje se k reformnímu hnutí z Německa, navazuje na starší oratorní skladatele, zejména Hándla napájí oratorní a kantátové formy novými prostředky projevu, zejména v harmonii, melodice a rytmice, dociluje nesporné jedno-litosti slohové, vyhraněného osobitého svérázu, který je narušován jedině v jeho mši poněkud bližším příklonem k círk.evn.ím skladatelům ba-roka; v „Te Deum” je tento vztah rovněž znatelný, zrovna jako ve „Sv. Ludmile”, kdežto v „Stabat” mizí takřka naprosto. Přecházím k pro-vedení tohoto Dvořákova díla. Obdivuji, jak dirigenT O t a k a r J e r e m i á š vnikl hluboko do oratorního slohu Dvořákova a jak zdárně „Te Deum” pojal v oelku i v jeho jednotlivostech. — Tímto provedením Ot. Jeremiáš postavil stejně hodnotný pendant k nedávnému nejvýš šfastnému provedení „Sv. Ludmily” (v srpnu min. roru), rovněž vysílanému pražským rozhlasem. Dnes u nás budeme hledati dirigenty oratorních skladeb, jež minulé dvacetileté období takřka zanedbávalo. Ot. Jeremiáš první poučení pro duchovní hudbu katolickou přináší si jistě ze své-ho někdejšího domova hudebního, ad svého zesnulého otce Boh. Jeremiáše, který na svých kůrech v Písku a v českých Budějovicích, rov-něž jako v tamějších koncertních síních pro-vozoval nejvýš úspěšně velkolepá duchovní díla domácích i cizích skladatelů. Zvláštní zmínky také zasluhují s1. Z. Napravilová a p. Křikava, členové našeho Národního divadla, kteří se zvláštním pochopením a s úpiným zdarem do-vedli přednésti velmi obtížné sólové party; ne-únavný česk-oslovenský sbor Khiinův, zrovna jako rozhlasový orchestr, byly úpině v rukou své-ho dirigenta. C. S. Na svátek sv. Tří králů, 6. ledna t. r., vysílala stan. Praha II. bohoslužby z chrámu sv. Jakuba v Praze I. (u Minoritů). Dr. Pelikán, nadšený a zdatný regenschori, dával tu vedle Fiihrerovy mše graduale a offertorium od Wied~ermanna. Osobně s věcmi Fiihrerovými nedovedu se spřátelit ani dnes, kdy oelkavé mínění k těmto skladbám je dabeko shovívavější, nežli bylo druhdy. Provedení všech skladeb bylo velmi dobré. Sbor zněl pině, vyrovnaně, podával jednotlivé části přednášených skladeb s náležitým odstíněním, podporován výborným varhaníkem (Dr. Kubáň) a dobře zladěným orchestrem. Omáčkovo zná-mé vánoční ,Pange lin;ua” (dobrá skladba, vyjadřující výmluvně vánoční náladu) se sopránovým sólem v ,Tantum ergo' bylo ve výrazu, zvlášf zdařilé. C. S. V týž den vysílala stanice Praha I, malou vánoční kantátu „K Beflemu” od J. B. Faersfera. Zachycení vánoční nálady byla v dobách někdejšího vývoje naší duchovní hudby přísného slohu těžkým problémem; bylo těžko ve stylovém rámci této hudby vyjadřovati veselý, dětsky naivní a přec jen zbožný základ katolických vánoc a nepadati do triviálnějšího tónu. A přec podařilo se vytvořiti pino věcí vysooe cenných. K nim bych počítal v prvé řadě už dávno zapomenutou „Pastorellu” Jos. Foersfera st. (Napsal jsem kdysi (3, ní v článku: „Jos. Foerstera st. ,Missa solemnis”, „Smetana”, roč. L, str. 231: „Tu po prvé projevil Fo-erster svoje umění v jeho ničím nezkalené kráse. Obdivuje v komposici té tklivou měkkost melodií, zachycujících tak věrně náladu vánoc ... podtrhuji její význam, nebot pomáhá mi vysvětliti si u Foerstera jistě pře-kvapující — v církevní hudbě — krásu melodickou, jakou nacházím až v jeho mši ,solemnis".”) Hruškův skvělý sbor se sopránovým sólem: „Narodil se Kristus Pán”, Bohuslava Jeremiáše sbor: „Koho viděli jste, pastýřové'?” s m--zzasopránovým sólem, Steckerovy koledy, Horníkovo motetto: ,Elegerunt Aposfoli”, Sychrovy pastorální skladby, z nichž o největší práci v tomto oboru tvorby, kantátě ,Messiáši", vyjadřuje se ve svém rozboru (v soukromých poznámkách o Sychrových pracech) pí R. Šamanová: ,Dílem vane pravý lyricko-epický legendární duch, jehož hudební výraz stojí pevně na půdě české, nabývaje osobitého zabarvení. Ve zpěvném proudu Sychrovy hudby, vždy umně, při-rozeně a věfšinou v plynulé polyfonii spořádaném, jen jakoby tušíme naše vánoční písně, koledy, prožíváme celou tu dojemnou krásu poesie českých vánoc, vánočních mší a k nim se pojících skladeb, které autor mistrně ve své duševní dílně přetavil a zidealisoval svou tvůrčí individualitou ... Sychra viděl v Dítěti předně Boha, Syna, a Spasitele světa, proto jeho ,Mesiáš" jest projevem důstojné a mužné radosti, formu textu značně přesahujícím..." ,ová vánoční skladba J. B. Foerstera je dílem, které znamená v naší duchovní literatuře vánoční hudby úpině nový a hned napíšu n e o b y č e j n ě š f a s t n ý z j e v. Foerster už vůbec nemyslí na tradiční náš český vánoční zpěv, úpině se vzdaluje zlidštěného výrazu vánoc, svým novým, nejvýš osobitým projevem adoruje K r i s t o v o b o ž s t v í v jeho lidském zrodu na zemi. Profa Tolik přímce magického světla v jeho skvělé skladbě, která v t o m to pojetí přirozeně m u- 23 | ||||
|