|
| ||||
| ||||
|
to spolupráci všechny diecésní jednoty Cyrilské a přibrati ke spolupráci na tomto úkolu každého, kdo projeví opravdový zájem a potřebné schopnostil
Zahájil jsem tuto zprávu slovy sekvence „Lauda Sion” a ve svém závěru po-kládám nejvhodnějším použíti slov hymnu, který o témž svátku pěje církev Kristova ke konci liturgie po svátostném průvodu, závěru hymnu: „Te Deum laudamus”, v němž sv. Ambrož zpívá svému Tvůrci: „In fe, Domine, speravi, non confundar in aeternuml” — „V Tebe jsem, Hospodine, doufal, nebudu zahanben na věky!” Končím pak slovy žalmu: „V Tebe, Hospodine, doufali otcové naši, doufali a vysvobodil jsi jel” Jaroslav Dušek. Dr. Cyril Sychra: K Josefu Nešverovi. (25 let od jeho smrti.) Josef Nešvera byl význačným skladatelem v naší duchovní a církevní hudbě a nadto výborným regenschorim v Olomouci, kde na kanec zakotvil a působil celou řadu let. Jako církevní skladatel uplatňuje se nejdříve svou mší „In hon. scti Procopii” op. 18., pak další mší „In hon. Spiritus Sti” z r. 1882, dále mší „In hon, scti Gustavi"op. 38. z téhož; roku, a mší „Missa pro defunctis”. Všechny tyto skladby stojí v rovině saněmi komposicemi, které v této době skládali první průkopníci reformy české hudby chrámové podle řezenského vzoru, at to byl F. Z. Skuherský, či Jas. Foerster, nebo Pavel Křížkovský, předchůdce Nešverův na Moravě. Tenkrát přes veškeru snahu, aby se naši lidé přidrželi německé reformy, přec jen proniká u našich českých skladatelů znatelně snaha tvořit samostatněji a volněji. V známém Cecilienvereinskatalogu” se na tento vol.iější směr u českých skladatelů zejména u Foersfera i Skuherského výslovně po-ukazuje. Řadu církevních skladeb tohoto založení uzavírá Nešverova „Missa in hon. Scti Friderici” op. 60. Nová éra vývoje, která znamená prudký krok vpřed, počíná se u nás rakem 1891, kdy Stecker vydává svou věhlasnou mši ,Solemnis". Povstává nová škola Sfeckerava, do níž řadím Picku, Treglera, Doušu, Winfera. Vliv Steckerovy mše však projevuje se i u skladatelů starších: Foerster Jos, píše svou ,Missu jubilaei solemnis", Sychra své mše ,Brevis" a „Solemnis” a Nešvera své nejkrásnější mše a největší: jn hon, scti Theodori", ,scti Josephi" a nejdokonalejší ,scti Eugenii", pro 5hlasý sbor a varhany. Ve stylu těchto mší napsal Nešvera svou mešní skladbu poslední: „Missa in hon, scti Leonis” op. 94. Vedle mší má Nešvera řadu moteff a skladeb příležitostných a nadto dvě kantáty: „De prafundis” op. 49. a „Job” op. 100. Jestliže v hudbě církevní (liturgické) vynikají skladby Nešverovy slohovou jednotností, do níž jenom sporadicky proniknou kazy prostředí hudby barokní (na tento nedostatek velmi správně poukázal prof, Karel Stecker, kritisuje Nešverovu mši op. 94. v „Hudební revue” v roce 1912), není možné to-též tvrditi o hudbě kantátové. V ní marně se Nešvera snažil, aby spojil prvky starého palestrinského slohu, napojené novostmi z ,oboru melodiky, harmonie a rytmu, s hudbou dvořákovského slohu kantátového (kantáta „De profwndis”) či prvky hudby duchovní s prvky hudby světské (oratorium „Job"). Přes tyto defekty jsou obě kantáty díla hodnoty velmi závažné, a zejména jeho „De profundis” by zasluhovalo, aby letos, kdy vzpomínáme 25letého úmrtí významného našeho skladatele, bylo provedeno. S Jos. Nešverou dostal jsem se do přímého styku v r. 1913, kdy jsem včas. „Smetana” (roč. III.) podal rozbor jeho kantáty „Job”. Analysoval jsem dílo poctivě, vyzdvihl jeho dobré stránky, ale poukázal i k některým jeho nedostatkům. Tenkrát dostal jsem od Jos. Nešvery dopis, v němž v celku souhlasil s mým rozborem a docela projevil ochotu zestručnit skladbu v některých místech, jak jsem k tomu ve svém rozboru radil. O jeho práce v oboru duchovní církevní hudby jsem se vždycky velmi zajímal, a když prof. H. Doležil v nekrologu o Nešverovi napsal, že práce Nešverovy z tohoto oboru žádaly by samo-statného rozboru, rozhodl jsem se napsati soustavnou stat, kterou jsem pak v r. 32 | ||||
|