|
| ||||
| ||||
|
1923 napsal do časopisu „Cyril”. Vyšla pak jako samostatný otisk nákladem Obecné jednoty cyrilské v Praze.
Byl bych rád, kdyby těchto několik vzpomínkových vět dovedlo oživit i v naší produkci na kůrech zájem o vynikajícího skladatele našeho, který byl nadšeným nositelem krásných myšlenek cyrilských. Nezapomeňme také, že Nešvera i perem snažil se prospívat cyrilskému hnutí — vzpomínám aspoň jeho prakticky psaných „Listů o hudbě církevní”, uveřejněných v „Daliboru” v r. 1885- V této své literární práci Nešvera uvádí: Mše a la Schiedeneger, Taschke, Hiihler, Lohr atd. spalte. Jsou však i některé instrumentální skladby pro kostel velmi dobré. Za vzor stůjtež zde mše Greithovy a Wittovy. Znám mše vokální, které bud po stránce liturgické nebo hudební pražádné ceny nemají. Vyšly v Německu celé haldy mší v tak zvaném slohu reformy, ale ne všecky chtěl bych vám doporučiti, a fřeba by byly novinami i kritikou sebe více vychváleny. Text je sice úpiný, ale ta ubohá hudbal Celou skladbou zní pouze harmonie tóniky, obou dominant, někde nějaký klamný závěrek, cestičkou dobře vyšlapanou, ně-kdy zaslechneme nějakou frázi, z které hledí tvář staré dobré známé, ale opět nic více... Vezměte mše našich domácích skladatelů, reformačních skladatelů. Jsou psány hudbou dobrou v zanícení pra spravedlivou věc... Jména jich znáte. Dr. Cyril Sychra: Za Antonínem Dvořákem. (K 35. výročí jeho smrti.) Na den prvního máje přistupme k němu zase jednou i my, lidé z ovzduší katolické hudby církevní, trochu blíž. A nebudiž vyvoláván pro tento případ pří-stup jen obdivný (třebas právě my máme jemu za tolik děkovati), nýbrž také rozborný. íIsilí o tuhle povahu vzpomínky za Antonínem Dvořákem mohl by leckdo považovati za nadbytečnost, vždyt právě pro rozsáhlou spornost Dvořákova uměleckého zjevu by se mohlo zdát, že umělecký charakter Dvořákův je zbadán jistě se všech stran. Není to tak docela pravdou. Zejména ne v onom bodu základové linie Dvořákovy lidské a umělecké osobnosti, jaký dával právě i názor jeho na život a svět. Tu bylo by zbytečno dohadovat se nějak — věc je jasnou: Dvořák byl katolík z přesvědčení — jeho hudba, at duchovní („Stabat Mater", „Sv. Ludmila”, „Žalm 147."), či církevní („Requiem”, „Mše”, „Te De-um”, „Ave Maria”, „Ave maris stella”, O sanctissima"),jsou vesměs práce pro-teplené duchem ryzí katolicity, o níž jako víře, vkořeněné do celé bytosti skladafelovy, nenechával nás Dvořák v nejmenších pochybách. Kdybyste mne nechali jít po stopách katolictví Dvořákova v prostředí jeho duchovních a církevních děl, hned bych vás upozornil na jedno: Dvořák je mi nejvíc svůj, nejhlouběji uvažující, právě nejvroucněji se modlí ve svém „Stabat”, jehož středem není božská Matka ve své lidské podstatě, nýbrž víc: je tu adorace křesčanského mateřství, soustředěného v představě Marie — Matky Kristovy, jež je tu jako Mater Dolorosa — jak prvý verš ,Sfabatu" Dvořákova přesvědčivě prozpívává. Boží Matka je tu dána jako nositelka křesf'anské velké trpitelské lásky matky k Božímu dítěti — k onomu Dítěti, jež dovedlo dát světu obět největší: Svou krev a svůj život za hříchy světa. Mater Dolorosa — to je představa; v níž Dvořák nejdříve — a tuším, že nejhlouběji — projevuje svou víru, soustředěnou v léta chvíli ve vroucí lásku k velké Trpitelce, skrze kterou se dobírá velkých nadějí ve spásu lidskou v životě věčném. Matka Boží strhuje k sobě Dvořáka ještě jindy. Ji adoruje ve svém „Ave Maria”, „Ave maris stella” a do nejvýš rozlitého zněžnění dostává se ve skvělém duettu: O sanctissima . Eugen Schmitz, když ve své práci „Das Madonenideal in der Tonkunst” vytýkal Dvořákovu „Stabat” jeho ,herbe Realistik", se rozhodně mýlil; Dvořák vůbec nepojal této skladby dramaticky — bylt on symfonik, ve své povaze absolutně myslící a tvořící hudebník, který právě ve „Stabat” ze slova přijímal nejvýš podněty k hudebním myšlenkám a vztahu mezi slovem a svou hudbou bližšího rozhodně nehledal. A jestli v této skladbě — zrovna jako v ostatních — vystupu- 33 | ||||
|