|
| ||||
| ||||
|
jí kontrasty, je to jen věrný odraz naturelu Dvořákova, a ještě víc: je to také kus katolicky cítící duše skladatelovy. Jen vzpomeňme, co kdysi Liszt napsal: „... ibervolles religi~ses Vertiefen, Versenken, Aufgehen, Verklaren, LImschaften, Beleuchten, Beschwingen — mit einem Worte katolischer Andacht ttnd Begeisterung.” Takovou je vpravdě duchovní a církevní hudba Lisztova, ale takovoir je také duchovní a církevní hudba Dvořákova — a buďme šfastni, že máme svého skladatele tohoto oboru, který — toho mi nikdo nepopře — nešel za Lisztem (Liszt stál blízko reformě!), nýbrž na hudební stránku baroka vštípil svou hudbu duchovní i církevní, a zůstal — svůj!
Dvořák v ,Stabat" se cele našel, dal si svůj program pro díla z náboženského oboru a v programu tom setrval po celý život, k němuž jako z hloubky věřící katolík se stále vracel a dokazoval věci vesměs velkého formátu — hloubka jeho bezvýhradné víry ho nutila, aby vydával ze sebe to nejlepší. Tak vznikla „Sv. Ludmila”, op. 71., oratorium, jež prolnul vedle náboženského cituj citem hluboce vlasteneckým, tak vypracoval i svůj „Žalm 149”, op. 79., i mši D-dur, op. 86. Tak vzniklo ,Requiem" (op. 8'9.), v němž zase hluboko vhroužil se do modliteb, sklánějících se obsahově k nejposlednějším věcem člověka, aby pak v „Te Deum” (op. 103.) podal své katolické Credo, v němž přiznává se v nejvýš dojemné pokoře k svému Bohu, jenž je mu drahým nade vše. Jubilejní vzpomínka byla by mnou aspoň stroze padána bohužel nemůže zakončit jetz takhle, nebof katolicita duchovních a církevních dčl Dvořákových není dnes ještě všeobecně uznávána. Právě lidé, Dvořákovi stojící nejblíže a domnívající se, že vystihli ho nejvěrněji, popírají katolictví tohoto oboru Dvořákových děl. „Zbožnost srdce z přesvědčení oddaného Bohu, a ne nějaké určité náboženské společnosti.” (Dr. Jos. Zubatý.) „Proto také v této své čisté, upřímné víře je oné nadpřirozené moci tak hluboce v nitru oddán, jí se koří a nadšeně oslavuje, u víře té váben je i záhadami (sic!) nevyzpytatelné Boží jsoucnosti i všech oněch otázek života mimozemské-ho, na něž odp.ověd vymyká se našemu poznání. Z okamžiků takovýchto citových vznětů i takových filosofických (sic!) hloubání vznikají právě Dvořákovy skladby nábož.e,nské ... Proto jsou tak lidsky opravdové a všeho obřadně konvenčního prosté, i když se opírají o latinský text liturgický, tím více ale ovšem, těží-li z českých veršů bible nebo z umělého výtvoru českého básníka.” (Ing. O. Šourek..) V obou případech hrubý omyl, který v případu prvém zaráží, když jde o pří-mou osobní znalost, v případu druhém, když se jedná o spisovatele, který — rád to přiznávám — o Dvořákovi napsal dílo stěžejní, jež v převážné věfšině úsudků zůstane podle všeho nadlouho i dílem definitivním. Proto jde mi hlavně -o p. Ing. Šourka a jeho stanovisko. Je pochybené už v základním pojetí Dvořákovy osobnosti. Celý Dvořákův duševní základ vylučuje přec jakékoli fílosofické hloubání. K tomu u Dvořáka nebylo nejmenších před-pokladů — byli osobností z míry jednoduchou, jednalo-li se o výraz slonem, ovšem ,nesmírně hlubokou, jednalo-li se o výraz hudbou. Jenom ona může mi dávat doklad pro náboženské přesvědčení, nebo pro názor na svět i život. Bud' vysoce kultivovaný cit (u Dvořáka zrovna jenom v hudbě!), nebo vědní poznatek — jedině tyto prameny mohou tvořit závažný zdroj pro úsudek o osobních názorech člověka (při čemž umění nemůže zhusta podat dosti podrobnou zásadu už pro svou povahu, která nepřipouští podrobnějšího mnohdy rozboru -- to ale není zrovna příklad Dvořákův). Hudba Dvořákova je ryze katolická. Svědčí tomu především témata jeho duchovních a církevních děl (důvod fiormální); Dvořák je adoratorem Madony -- jak jsem nahoře ukázal; kult Madoinin je právě katolické specificum (není také snad docela bez významu, že „Ave Maria” a „Ave maris stella” má dedikaci: „ LIxori carissimae”, kterou tak miloval). Dvořák komponuje na všechny význačnější katolické liturgické texty —nečiní to výjimkou. Své národní oratorium věnuje národní katolícké světici sv. Ludmile, je tu hymnus „Tu Trinitatis unifas”, starobylý hymnus, který se modlí kněz v brevíři v ,mafutinu" pro pátek v době svatodušní; tento text mohl mu dát k duševní disposici jenom katolický kněz. 34 | ||||
|