|
| ||||
| ||||
|
napsal jsem: „Přimkl se (Nešvera) k Dvořákovi docela — to je mi tak bezpečně jistým. Než co mu dal Dvořák (musím otevřít zde právě otázku, která — myslím si — je ješfě dnes tolik spornou)? Dvořák mu dal svůj vlastní sloh. Ten — pokud se v něm ve svém „Stabat” vyjádřil — je mi divem hotovým. To proto, že Dvořák v dor bě, kdy celý hudební svět stavěl se proti staré hudbě oratorní, kdy v Německu už pronikli Praske a Witt, kdy k reformě ani Liszt svých sympatií nezapřel (jeho obdiv pro Sfehle na př.), svou hudbu církevní právě na těchto dílech staršího oratoria založil. Vyšel z nich, na nich vštípil všechno to, co nového mohla dát jeho hudba současná a tak vyrostl mu jeho vlastní, duchovní styl. Toho jen „Stabat” je projevem nejčistším.” 0 ttom, že Ant. Dvořák na vývoj naší církevní (liturgické) hudby neměl nejmenšího vlivu, rozepsal jsem se podrobněji ve své stati „Frant. Picka (o hudbě církevní)” uveřejněné v „Cyrilu” v roč. 1927, kde jsem také na str. 78 poukázal na neudržitelné opačné stanovisko Ing. Šourka ve spisu „Ant. Dvořák”. Toto stanovisko hájil jsem ve všech svých dosavadních pracech o hudbě církevní.
Nevím, zdali kdo jin'tak šťastně vyjádřil uměleckou povahu Dvořákovu jako J. B. Foerster, když mluvil, uctívaje památku 25. výročí smrti Dvořákovy, nad hrobem Dvořákovým na svatém poli vyšehradském: „Zůstal (Dvořák) ve svém srdci — a proto i ve své hudbě — Cechem, a zůstal skromným sluhou, — pravý františkán, ský joculator Dei — zpěvákem Božím.`' II. Několik vět k vlastnímu provedení pod taktovkou K. B. Jiráka, Není sporu o tom, že Jirák přistoupil k Dvořákovu „Stabat Mater”, vypjav všecky svoje dirigentské schopnosti a svou velkou shormistrovskou zkušenost. Do svého provedení vložil přec devším všecky ony kladné prvky, které jemu do rukou dávají velké výsledky sborového zpěvu naší novější doby vůbec. Je tu hlavně bohatá barvitost zvuková, která zejména v jemnosti tónu sotva nalézá příbuznosti u shorových těles světových. Je to velký klad, který však nese s sebou také určitý stín: jeho původ je v hudbě světské; vzniká tu určitá jednostrannost, poněvadž bohatost v barvách zvukových není součas. ně provázena onou plynulostí v melodických vinách, která je pojmovým znakem vokální hudby duchovní. Konkretně řečeno: v takových místech, jako je na př. č. 3. v „Stabat” — svor „Eja Mater” — nedostává se oné Táhlé linie v melodických tvarech, jak ji známe jasně z duchovních kantát vůbec Tímto nedostatkem trpěl také sbor „Tul nati vulnerati” z č. 5., který je skvělou ukázkou zmodernisovaného zpěvu polyfonní hudby starých církevních klasiků. Ješr tě jiný nedostatek slohový, který vyplývá z Jirákova pojetí: nedostává se mu oné šířky tempové, jíž zejména trpěly partie sólové, ať už šlo o tenorově sólo v č. 6. „Fac me vere tecum flere” či o altové sólo v č. 9. ,Inflamatus et acoensus”, platila to zvláště o první části tohoto dílu, všude bylo tempo příliš uchvátané. Jirák je tu dítětem své doby, která u nás v posledních dvaceti letech ztrácela hodně z někdejších úzkých vztahů k hudbě duchovní a církevní zejména. Styků s touto hudbou bylo pramála a někdejší slavná tradice české produkční hudby z oboru duchovního a církevního z valné části v této do_ bě vymizela. My jsme např. úpině zapomněli na Fr. Liszfa v jeho dílech duchovních, který právě u nás kdysi byl pěstován s neobyčejným zdar rem. A nyní k sólistům. Opravdu jedinečným výkonem pronikl tenorista p. Gleich. Vcítil se do slova do obtížného slohu duchovní kantáty a v něm do specifických vlastností stylu dvořákovského. V jeho projevu nebylo jediného kazu, aE vystupoval v duetu či kvartetu sólovém, či po-dával samostatné sólové číslo VI. Jeho výkon šel do nejmenších podrobností. Nemohu ze-jména nevzpomenouti skvělé fráze jeho a v ní úzkostlivé podpory slova, zvláště jeho čisté výslovnosti, při níž zdařile se nesla zdůrazňovaná délka slabik. — Udivovalo mne, že když p. Gleich tak vzorně podával slovo v antifianickém přednesu svého sóla, za nímž sledoval sbor, že sbor nedovedl dbáti aspoň vnějšího výrazu slovného tak j-emně, jak ho podával sólista. Že na Tomto i jiném místě sbor nedbá řádně výslovnosti, zejména v ohledu délky slabik, za to viním dnešní dobu: je mi dnes frapno vyposlouahávat třeba Smetanovu kantátu „Českou píseň”, v níž se nám dnes stereotypně deklamuje: „česka piseň slavně zniva...”, ve slohu duchovní hudby tento defekt znamená ovšem zlý kaz. Za p. Gleichem řadím hned pí. Mílu Ko"covou, která ve svůj mnohostranný vývoj pěvecký řadí také šfastně pojatý výraz v hudbě duchovní. Ve Dvořákově „Stabat” uchvacuje tím, jak úsporně, vzhledem k celému pojetí právě sopránové sólistické partie, hospodaří svým hlasem. V Letošním provedení zdá se mi, že jenom v dueftu >,Fac ut portem Chrisfi modem" vložila méně vroucnosti, než jsme byli zvyklí z dřívějšího jejího podání. Altistka pí Krásová byla jedinečnou ve svém sólu v č. IX. ,Inflammatus", bezvadnou v kvartetech sólových. Šířkou své-ho pěveckého talentu, projevujícího se na jevišti, jako v síni koncertní, nás dnes opravdu udivuje. Méně, bohužel, uspokojil mne p. Vy_ šegonov v basovém sólu č. IV. „Fac, ut ardeat eor meum”. Tuším, že ve snaze, aby umlčel v sobě jevištního zpěváka a vžil se ve sloh duchovní a zejména dvořákovský, zašel Trochu daleka. Nenašel tu náležitého kontrastu mezi věr tou „Fac ut ardeat cor meum in amando Christum Deum” (tady velká deklamační chyba ve slučování předložky „in” s následujícím subsfantivem: ,inarnando"?) a další větou vedlejší „uf sibi complaceam”. Takovéto kontrasty jsou právě specifika katolické hudby duchovní a Dvořák velmi šťastným jich projievovafelern. Sbor i orchestr byly dokonalé. C. S. Na Bílou sobotu u Křižovníků. Náš rozhlas vysílal o 6. hod. večer slavnost Vzkříšení z tohota chrámu, na jehož kůru byly provedeny tyto skladby: Fihrer „Te Deum”, ,Tanfum ergo „Píseň o vzkříšení”, Haller ,Hace dies", Differs z Diftersdorfu „Regina caeli”, Herle „Fuga na velikonoční ,Alleluja”. Kromě Hallera a HerLeho jedná se vesměs o skladby z doby předne,-fiormní. Regenschori p. Jar. Herle věnoval svou osvědčenou péči nastudování i provedení, maje k ruce svého výborného varhaníka Dra Michla, výborně sezpívaný sbor a sehraný orchestr. Moje osobní stanovisko zejména k Fiihrerovi je za, mítavé. Ztotožňuji se s názorem prof. K. Stecke ra, vysloveným o R. Fúhrerovi ve ,Všeobecném dějepisu hudby", dílu II., str. 337; provozované 39 | ||||
|