|
| ||||
| ||||
|
jana kroměřížského, ,Ecce saoerdos magnus", Graduale a Offertorium. Infroif a Gommunio snad byly chorální, zachytil jsem radiem teprve mši samu. Mohu říci, že Kroměřížští zpívali skvěle, jenom za to bych se přimlouval, aby soprány a alty nebyly vylučovány ze zpívání chorálu, t. j. zpěvu s b o r o v é h o. Důvody uvádím zatím fři: Dvě oktávy rozsahu hlasového jsou víc než jednal Sfřídání hlasů ženských s mužskými, nebo vyšších (ST) s nižšími (AB), nebo kanforá se sborem vnáší do poslechu chorálu nesmírnou živost. A konečně: Cvičení chorálu náleží k nejlepším cvičením intonančním, a toho podle zkušenosti potřebují soprány a alty více než muži. „Experfo crede Rupertol” Š.
21. května 1939 přenos ze stoličního chrámu sv. Petra a Pavla v Brně. Části mešní i pohyblivé části mešní byly zpívány chorálně zdatným sbo- rem hohoslovca, jejž řídil P. L. Spolec, u varhan byl Vlad. Havlík. Poslednější upoutal skvělým varhanním přednesem, zejména v postludiu. Var- hanní hrou tato produkce velmi mnoho získala. C.8. Foersterova mše ku cti sv. Františka Serafínské-ho v Olomouci. Olomoucký kúr, který nám o vánocích tak skvěle předvedl Lisztovu mši ,Choralis", provedl v neděli 28. května 1939 skvostnou mši J. B. Faerstera „In hon. seti Francisci Assissiensis”, kterou předtím v Praze dával p. ředitel Němec v chrámu Panny Marie před Týnem. Je to zásluhou domského kapelníka p. Gustava Pivoňky, který J. B. Faerstera uplatňuje na Moravě. U nás tohoto skladatele vůbec za-nedbáváme; málo se zpívají jeho motetta a dlouho už nebylo slyšet jeho jedinečně krásné „Stabat Mater` pro smíšený sbor a varhany, zrovna jako jeho „Hymnus andělů” pro dvojsbor a orchestr. J. B. Foerster je dnes největší z našich církevních skladatelů; je průkazem našeho hrubého nevděku, zejména pro nejposlednější dobu, že nedovedli jsme dávat jeho největší duchovní dílo, jímž je kantáta „Svatý Václav”, která pro dnešek tak dobře by se hodila. Tuším, že velké dílo J. B. Foerstera na poli hudby církevní žádalo by oddané a důkladné práce literární, kterou by ovšem musil napsat někdo, kdo by objektivně dovedl vystihnout myšlenkový základ tvorby Foersterovy v tomto směru, jenž je v hluhoké katolické víře založen a jedinečnou znalostí veškeré katolické kultury (ne-jenom hudební) podpořen. Musil by to býti ně-kdo, kdo by měl schopnost a vůlí probadat právě tyto vlastnosti náboženského názoru Foersterova, kdo by dovedl také vysledovat bohatý Literární vývoj Foersterův v tomto směru (nesměl by na př. zapomenout na to, jak Foerster včasně dovedl u nás objevit velkého církevního skladatele Edgara Tinela, -jenž naší církevní hudbě stojí zvlášt blízko —bohužel u nás je takřka neznám). Foersterova vývojová linie v oboru církevní hudby (a v souvislosti i hudby duchovní) je vzestupná — souvisí přirozeně s prudkým vývojem Foersterovy hudby vůbec. Mše k sv. Františku je prací opravdu pro nový vývoj naší církevní hudby objevitelskou. Jestliže v době popřevratové nic zvlášf významnějšího složeno neioylo, jestliže v tomto oboru hudby nebylo tvořeno leč v tradici z doby bezprostředně předpřevratové, tato Foersterova m"se je šf'astnou výjimkou. Je nejvýš zdařilým dílem uvést do nového vý- voje církevní hudby to upotřebitelné, co přináší s sebou hudba nejnovější; lépe: tvořit i v církev-ní hudbě sloh, který by čerpal z toho, co nového přináší hudba světská ve svém posledním vývoji. Jisto je, že tento vývoj není zakončen, že nemá ještě výslednic, jsou tu spíše náznaky, výhledy, nežli hotová typisaoe slohová. Tím nesnadnější čerpati z nehotového do tak obtížného prostředí, jakým právě je hudba církevní i duchovní. Ne-mažeme přece rozlomiti vžité tradice, nýbrž spíše oživiti dosavadní správně nastoupené cesty. Není prostě u nás skladatele, který by v sobě soustředoval všechny osobní podmínky pro podobný pokus, jako J. B. Foerster, ustavičně mladý ve svém uměleckém snažení, poněvadž sledu-je proud vývojový, ve svých praeech ubírá se podle něho a s ním, třebaže z jeho novostí vy-bírá opatrně, prozíravě a tak, jak to jeho naturelu odpovídá. Proto i novější díla Foersterova v kterémkoli oboru jsou nám tak přirozená; jeho mše k sv. Františku v oboru nejnovějšíf církevní hudby je toho jedním z nejlepších do-kladů. Chceme-li dobře pochopiti novou mši, musíme nejdříve pátrat, je-li psána v duchu církevní katolicity, teda zejména, je-li prosta vší subjektivní lícně a hledí-li setrvávat ve snaze za objektivním výrazem. Po této stránce zjišfoval jsem s radostí, že mše vyhovuje naprosto. V jednotlivostech pozorujeme v ní novou melodiku, ale přísně církevního rázu, nové harmonické útvary a sledy, které nevybočují však ni-jak z charakteru církevní hudby, jemuž ani rhytmická podstata se nevzpírá, s vniterným zanícením zaposloucháváme se do mnohé vysoce hodnotné a nově znějící práce kontrapunktické, uchvacuje nás zvláštní pojetí slova, jehož myšlenkový obsah podtrhává se místy i opakováním, ale nikde netouží za tím, aby nějak zvlášf výrazně dramaticky vyzdvihoval tu kterou myš-lenku, — krátce je tu celá nová faktura, šfastně vymyšlená, jejíž předností je také neobyčejná zhuštěnost projevu. Tak aspoň něco ve stručném referátu zachycuji z hlubokého dojmu, jaký za-nechal poslech význačné Foersterovy práce. Rád uznávám, že pan dómský kapelník podal tu skvělý výkon, maje po ruce sbor vynikajících kvalit a výtečného varhaníka (p. St. Vrbík). Jenom místy zněl sbor trochu tvrdě. C. S. Wiederma,nnova mše z chrámu sv. Jakuba v Pra-ze. Nejlepší náš dnešní varhaník komponuje Také církevní věci. Jejich vynikající ukázky byly právě podány na svatodušní pondčlí 29. května 1939 v chrámu sv. Jakuba na Starém městě pražském. Byla tu předem mše pro smíšený sbor, orchestr, sólovou harfu a varhany, dále Gaduale pro shor a varhany, pak offertorium pro soprán s průvodem orchestru a varhan a na konec Tantum,ergo pro smíšený sbor bez průvodu. Církev-ní hudba Wiedermannova je zřejmě nesena snahou nejít po cestách tradioe vývoje církevní hudby. Je tu osobitý sloh, který staví v prvé řadě na homofanii; polyfonii se sine nevyhýbá, ale přihlašuje se s ní výjimečně (na př. v Gloria fu;ato na konci). Mše vykazuje malou plynulost v boku, zajímavou melodiku, v některých částech je znatelný příliš subjektivní nános s prvky trochu naturalistickými (Credo), jinde vystupují neobyčejně zdařilé gradace (Sanctus), duchovní vroucnost trpí zase jinde příliš subjektivním založením (B,enedictus), celkové pojetí někdy zase až překvapuje novostí (Agnus). Graduale „Veni sancte Spirifus` je velmi ušlechtílé. Of- 42 | ||||
|