|
| ||||
| ||||
|
skládána pro dva shory: smíšený, který zpíval na kůru, jednohlasý, který zpíval dole ve chrámové lodi a zastupoval zde lid. Studenti ji zpívali velmi rádi. Všichni měli jsme velkou radost, že krásné ,Et incarnatus est" tak dojemně do-vedl zpívat tehdejší sekundán a chovanec konviktu Jan Boháč, dnes vyšehradský kanovník. V témže roce zpívala se fafo mše také v Praze, a to při studentské pouti chovanců bisk. konviktu z Ml. Boleslavě do matičky Prahy. Bylo to v létě toho roku, bližšího data nemohu udati, neboť není obsaženo ani v referátu prof. V. D. (Václ. Davídka, ředitele konviktu v Ml. Boleslavi). V kritice skladby a provedení jejího upozorňuje se mezi jiným také na vynikající ,Ef incarnafus esf" a na sólistu Boháče, u něhož se chválí jak mohutnost hlasu, tak i přednes („Cyril" roč. XXVIII. str 59). „Missa convictus” je ve studentských mších Sychrových druhá: prvou je „Missa iuvenfutis sfudiosae”, třetí „Missa discipulorum” (prvá je vydaná u Coppenrafha v Řezně, třetí je v rukopisu). Na mladoboleslavském kůru jsme této mše nezpívali. Vděčil jsem sboru u Panny Marie Sněžné i jeho dirigentu a varhaníkovi, že se ujal této nenáročné skladby a ie ji opravdu pietně provedli. Po mši svaté byla zazpívána velikonoční skladba otcova ,Nový-mi zpěvy plesejte11` s altovým sólem, které bylo nahrazeno dobře sezpívanými alfistkami.
C. S. Mše Jaroslava K~ociána (na pondělí velikonoční). Ředitel kůru u Křižovníků, p. Jaromír Herle, velmi se zasloužil, že do rozsáhlého programu svého kůru vložil i skladbu z oboru církevní hudby mistra Jaroslava Kociána. My ctitelé slavného mistra přišli jsme rádi zaposlouchat se do této jeho skladby. Je však, tuším, třeba při-činit několik poznámek, které by především o-světlily vlastní smysl této komposice. Mohu tu náhodně povědět něco víc, poněvadž od svého nejranějšího mládí, od svého šestého roku, stál jsem tak blízko Kociánovu uměleckému růstu. Vedle své jedinečné kariéry světového umělce Jaroslav Kocián právě u nás, svých druhů z mládí, uchvacoval ůnfimně další svou prací, širší veřejnosti poměrně málo známou: Kocián byl Také výborným dirigentem, a zdárně se pokoušel i ve skladbě — tu ho representují nejvážněji jeho skladby houslové (Serenady, Dumka, Humoreska, ,L'Hymne au printemps", „Jarní píseň”, „Intermezzo pitoresque"), dále sharové (Báječně krásný to přec byl sen, >,Jablonka”, slavnostní shor na 1001efí „Cecilie"), pak písňové („Ve starém parku”, ženský dvojzpěv, ,Hubičky", dvojzpěv) a z církevní hudby (dvě „Ave Maria” a jiné příležitostné sbory z církevní hudby), pak mše, kterou jsme slyšeli na velikonoční pondělí a ,Pange lingua". Shormistrovská (a dirig.enfská) činnost Kociánova souvisí s hudeb-ním životem v Clsfí n, Orl,, s nejvýš zasloužilou životní činností Kociánova otce Julia Kociána a jeho komilitona Jana Mazánka. Už ve svých 15 letech sestavil si Kocián 16členný mužský shor „Kolo” (zpíval jsem v něm se svým nehožtíkem bratrem Lumírem) z mladých lidí od 12—18 let, dále malý orchestr — vystupovali jsme pravidelně o prázdninách veřejně v koncertu a jinak při různých příležitostech — krásné večery zpěvu v ústeckých lesích zůstávají ne-zapomenutelnými, zrovna jako hra v Kociánově smyčcovém kvartetu (hrával jsem violu). Zpívali a hráli jsme na ústeckém kůru (byl tehdy ře- ditelem kůru Petr Kocián, strýc Jaroslavův), Kocián s námi, a hrál nejen na housle, ale také zpíval a účinkoval i na rázné nástroje — nezapomenutelné časy? O kůru ústeckém v jeho hohatém vývoji, o hudebním životě vůbec napsal Josef Zábrodský vysoce zajímavou a hodnotnou knihu: „Paměti Cecilské jednoty hudební v Ústí n. O.” Z ní a z vlastního životního postřehu se nám po-dává vysvětlení k,e vzniku mše Kociánovy. Kocián příliš se s celým tímto prosfředím sžil, měl je příliš rád, nežli aby — když svými úspěchy ve světě dobyl si místa prvých lidí v národě — dovedl zapomenout, a nevydal ze svého to, eo s jeho životním povoláním bylo jenom v souvislosti nepřímé, co však mu zústalo navždy tak drahým a k čemu se vrací, i když k činnosti umělecké připojil vynikající výsledky učitele hry houslové z doby I`ejposlednější svého živo-ta. ústecký kůr pěstoval hudbu církevní ve dvojím směru (když chci začít dobou, kdy u nás začala pronikat hudba církevní, reformovaná Němci hlavně z Řezna): především fufo, a vel-mi zdárně a s piným porozuměním. Upozorňuji jen na skvělou vychovatelskou činnost Kociánaofce i p. uč. Mazánka. Jak správně chápali v Ústí n. Orl, reformu hudby chrámové, vidět tře-ba z tohoto případu: Mistr Fibich vydal r. 1883 svou „Missa brevis” — tehdy vyšla i známá ,Svatováclavská mše" mého otce. O cyrilském sjezdu v ústí referoval uč. Mazánek o obou mších — avšak otcovu v ohledu ryzosti slohové postavil výše, neboť Fibichova mše mu navazovala na hudbu barokní, proti níž reforma vedla úporný hoj. Mazánkův úsudek podpisuji do posledníh,o písmene i dnes. Ústecký kůr nemohl se však z důležitých praktických důvodů odhodlat, aby upustil od starší hudby figurální: tu je fřeba pozorně probrat se knihou Zábrodského, poznat život hudebního ústí — ne, nešlo to vy-loučit ústecké instrumentalisty ze života církev-ní hudby v Ústí, kde právě tento obor měl význam prevalenfní. Byla tu tradice ve vývoji, daná už tím, že byl provozován kdysi i Haydn, Mozart, Beethoven, Cherubini. Hlavním dílem, na jehož provedení si ústečtí Cyrilisté zakládali, bylo Haydnovo „Stvoření světa”, jež po prvé bylo provedeno pod (aktovkou _f Františka Hniličky 26. července r. 1842. Z Haydna — ve-dle jiných věcí — dávali ústečtí „Sedm slov Kristových`, z Beethovena „Ježíš na hoře Olivetské` (vedle jiných skladeb).* Nuže: této tradici, v jejímž duchu žil od svých nejranějších let Jaroslav Kocián, fé, jíž dovedl, jako její ctitel přes svůj velký životní úkol, jejž napinil tak skvěle — stále žít, fé věnoval svou mši; jeho naturelu ležela ovšem zejména svým instrumentálním základem blíže, nežli církevní hudba refiormní. A pak: my jsme u nás měli v duchovní i církevní hudbě ncoUyčejně svérázný zjev missfra A`ttfanína Dvořáka, který v době, kdy pronikala a uplatnila se přísná hudba reformní, vštípil na hudbu Haendelovu prostředky hudby moderní a založil tak novou hudbu duchovní (Sfabaf Mater, Sv. Ludmila) i církevní („mše”, .,Requiem"). Umělecké srdce K,aciánovo ve skladbě náleželo Antonínu Dvořákovi, jejž opravdu miloval. Tedy: ono prostředí ústeckého kúru, a tato láska k Dvořákovi to jsou věcné i osob-ní předpoklady pro komposici Kociánovy mš,e. Nechce otevírat nových cest, nechce rozhodo- * Viz: Josef Zábrodský, „Paměti Cecilské hudební jednoty v ústí n. Orl.”, str. 112 a 113. 44 | ||||
|