|
| ||||
| ||||
|
vat starý spor mezi hudbou barokní a reformo-vanou hudbou církevní, nechce také hledat smíru mezi nimi, chce prostě podle Dvořákova velkého vzoru poklonit se tradici jemu tak drahého života ústecké hudby a speciálně ústeckého kůru, na němž prožíl Kocián své hudební mládí, k němuž stále a tak rád jako jeho člen všestranně činný se navracel. Tak jsme my rozuměli Kociánově mši, byla nám právě pro toto své pojetí tolik milou (a to jak v celém svém základě, tak také v některých podrobnostech, z nichž jed-na je velmi intimní: jemně propracované basové sólo bylo věnováno vynikajícímu zpěvákovi ústeckého kuru Janu Mazánkovi, který byl fenomenálním basistou a pravou ozdobou tohoto kůru). Tak třeba chápat K,ociánovu mši, tak rozuměti jeho láskám z mládí, které ve svých hloubkách provázely Kociána celým jeho životem a docházely výrazu v hojných skladbách i pozoruhodných dirigentských výkonech. Dirigent, sólisté, členové sboru i orchestr s varhaníkem Dr. Michlem dali všechno své nejlepší do provede-ní mistrovy mše, jako by chtěli docenit tyto vedlejší a přece tak čistě lidsky projevované sklony umělcovy duše, které celému profilu uměloovu dodávají rysů nejvýš sympatických. Tuším, že sbormistr Herle dobře to udělal, že svěřil dámské party sólové do rukou pí Amalie Bobkové a pí Olgy Valouškové — dvou zpěvaček, které právě v dobách Kociánova mládí i v době vzniku mše (r. 1905) byly v prostředí české opery silami vynikajícími. Obě dámy do přednesu svých sól vložily pino svého vroucfho citu a od-daly se svým skromným sice, ale pinoobsažným sólovým partiím s pinou odevzdaností svého umění. Zrovna tak pietně podávali pp, tenorista prof. Šk,oula a basista L. Uhlíř svá čísla sólová. Plné muzikantské odevzdání všech účinkujících bylo s porozuměním zajisté chápáno všemi námi skladbě Kociánově naslouchajícími — bylo v celém tom podání Kociánovy skladby jakoby cítit, že tu jde o projev upřímné úcty, a víc: oddanéh-o obdivu pro velké umění Kociánovo, v němž nesl slávu českého jména do světa; a snad několik mých poznám-ek k jeho mši do-vede čtenářům vzácně milou osobnost uměloovu ještě více přiblížit, zejména pokud mají blízký vztah a porozumění pro krásné cíle chrámového zpěvu, nesené zejména našimi cyrilskými jednotami. A na konec: Tahle Kociánova láska ke kůru ústeckému, k jeho „Ceciliánské jednotě”, ta není jenom jemu vlastní. Všichni její členové měli ji rádi. Dal tomu výraz i veršem můj strýc prof. František Sychra, vynikající akvarelista a autor několika dramatických prací, dávaných i v Národním divadle v Praze; na-psal „Proslov” k 100letému jubileu Cecilské jednoty ústecké (uveřejněn v úvodu citované knihy Josefa Zábrodského); aspoň několik veršů z tohoto, nijak náročného, jen příležitostného, ale s pinou upřímností psaného dílka:
Ve světlém chrámu sterých světel zář a v zbožném tichu tisíc hlav se kloní, je slavná chvíle — srdee výš se nese. Zmlk' varhan hlas — vše ztichlo — oči mnohých se točí po kruchtě — jen chvíli ještě — a slavná hudba proud jak veletoku se chrámem rozlila, jak mocný příboj výš vzdouvá se a nese, klenby chrámu jak prolomit by chtěla — vzlétnout výš až k trůnu Nejvyššího snažnou prosbou. Hle, hudoe, trubače a pěvců sbor, jak na kruchtě tu věrně tlumočí, co Beethovenovo čelo kdysi snilo... Ty všecky svedla jenom láska? Jen láska k hudbě, zbožnost křesfanská j,e ve bratrství věrné sloučila. C. S. Dvořákovo „Te Deum”. Koncert České Filharmonie dne 12. dubna t. r. Věřte mi, že se svědomitě připravuji k dnešním kritikám v tomto lis-tě. Nedá mi to mnoho práce, když se jedná o jednodušší věc, tu si prostě zavzpomínám ve své paměti na svoje prožitky jednotlivých děl, v nichž jsem od svého nejútlejšího mládí zpíval, a jichž většinu jsem dirigoval (na varhany hrával nejčastěji můj otec, nebo bratr Lumír). Ale na Dvořáka připravuji se daleko šířeji. V daném případě: prošel jsem nejprve Haendelova „Mesiáše”, z něhož jsem si prohrál chor „Hallelujah?”. Prostudoval jsem dále velké „Te Deum” Hektora Berlioze pro 3 sbory a orchestr, i jeho „Resurrexit” pro smíšený sbor a orchestr, a za-četl jsem se trochu do jeho memoirů dílu I. a podrobně do stati č. 39, a v ní do kritiky Berliozovy u Palestriny, zejména jeho slavných ,improperií", které, jak známo, Berlioz odsoudil. Jak tu blízko stál Berlioz k odsudku našeho F. Z. Skuherského (palestrinova mš.e ,Dies sanctificatus?" ). Zabíral jsem se i Lisztem, zejména jeho mší ,Choralis` a pak oratoriem „Christus” a tu se závěrečným sborem „Christus vinit, Christus regnaf, Christus imperat”, a pročítal jsem podrobně ,Lettres de Franz Liszt a la princesse Carolyne Sayn — Wittgenstein". On me définirait assez bien en allemand: ,Zu einer H ilfte Zigeuner, zur anderen Franziskaner?". Je né demande pas pour rester croyant jusqu'au dernier souffl•e de ma vie." (Nepřeji si, než abych zůstal věřícím do posledního dechu svého života.) Pak sáhl jsem ke dvěma „Te Deum” Edgara Tinela s průvodem varhan: k onomu, na-psanému pro 4hlasý smíš. sbor a sóli, pak ono-mu, komponovanému pro 8hlasý smíšený sbor, vzpomněl jsem jeho oratoria ,Franciseus", a z něho jubilujícího sboru ,Alleluja" pro muž. sbor a orchestr. Brucknerovo „Te Deum` z IX. svmfonie uzavíralo tuto mou nesoustavnou retrospektivu. Ale připravil jsem se tak aspoň trochu, abych mohl spravedlivě posoudit Dvořákovo dílo. Nejprve samo -o sobě, pak v toku vývoje duchovní hudby vůbec. U nás někdy se konstatuje (Stecker, Šourek), někdy se vyčítá (dr. Bartoš) Haendel Dvořákovi jako východisko. Než, vzpomeňme si Berlioze, u něhož dominuje spíše Beethoven, (v jeho duchovních dílech), nebo zamysleme se nad Lisztem, kde vedle Haendela uplatňují se i misfři starého církevního slohu (včetně motivického materiálu), nebo Brucknera, který se jenom snaží, ale nedociluje splynutí starší církevní hudby s hudbou světskou (to neplatí zrovna pro „Te Deum”, jako spíše pro jeho tři mše); jedině Edgar Tinel, který vyšel z německé refor. my církevní hudby a oplodnil ji prvky výrazovými z hudby novější, může mluvit o naprosté jednotnosti slohové, úpině odlišné od slohu, v němž psali napřed jmenovaní. Dvořák svým slohem patří k oněm prvním, nikoli k Tinelovi. Příklon ke vzoru neznamená ještě eklekticismus. „Te Deum” stojí blíže ke 'vzoru (Haend~el), než nejsamostatnější ,Stabaf Mater”, jak jsem již o něm napsal výše. Z prostředí této skladby hodně přechází d.o „Te Deum` jak ve vnějšku, na př. sóla sopránové a basové, provázená shonem, tak i obsahově: hasové sólo v č. 2. „Tu Rex 45 | ||||
|