|
| ||||
| ||||
|
gloriae, Christe?" je v základu podání takřka totožné s oním basovým sólem ve ,Stabat Mater": ,Fac, ut ardeat cor meum". V celku: „Te Deum` je dílo výsostně ušlechtilé, psané slohem duchovní hudby, ryzí katolicity, která vystupuje právě ve vřelosti obsabu, navenek projevované neobyčejnou barvitostí v propracování sboru i sól, i instrumentaci orchestrální. Dnes nám přirozeně nevadí, ve Dvořák rozdělil své „Te Deum” na čtyři čísla. Když je porovnáme s kterýmkoliv z uvedených děl, na prvý pohled zamlouvá se nám tím, že nejvýš spoří jubilujícím tónem v něm a dociluje atak kontrastu, jakého marně bychom jinde hledali. Už v prvém čísle sopránové sólo „Sanctus Dominus Deus Sabaof”, „Plen sunt oceli et terra...”, „Te gloriosus, Apostolorum chorus”, „Te prophetarum laudabilis numerus”, „Te Martyrum candidatus laudat exercitus”, „Te per orbem terrarum” atd. je líbeno klidnější náladou. Totéž platí o některých částech v oddílu druhém, pak třetím. CIvod č. IV. ,Dignare Domine` je prosycen vřelým pro-jevem piným něhy a je upoutávajícím vzorem pokorné modlitby pině věřícího komponisty. Tento sled v různých náladách zbožné Dvořákovy modlitby zůstane specifickou vlastností Dvořákova „Te Deum” a jedním ze znaků zcela svérázného pojetí textového. Jinak je „Te Deum” vůbec zdařilým výrazem dvořákovského duchovního slohu.
Několik slov k provedení vynikajícího Dvořáko- va díla: dirigent Rafael Kubelík nezůstal ničeho dlužen jak v celkovém pojetí, tak v j~ednotlir vostech této Dvořákově práci. Vžil se do ní do- konale a dal piný výraz zejména už zmíněnému kontrastu, který, jak nás již prof. Ot. Hostinský učil, byl jedním z nejvýznačnějších prvků Dvo- řákova tvoření. Ceská Filharmonie vyhovovala v každém směru, zrovna jako smíšený sbor pražr ského „Hlaholu”, na jehož krásném výsledku měl jistě velký podíl sbormistr p. Jar. Herle, je- muž ovšem styl duchovní hudby je prosfředím povahově nejbližším. K dokonalému provedení díla přispěli také sólisté s1. Podvalová a p. J. Konstantin, členové opery Národního divadla. Ve sl. Podval.ové v krátké době vyrostl nám veliký pěvecký talent. Poznali jsme ji nejprve v Národ- ním divadle, kde její Libuše byla jevištně i pě- vecky výkonem ojedinělým. Stejně nás uchva- cuje na podiu koncertním, kde slyšeli jsme ji ve skvělém provedení sopránové partie v „Bouři” od Vít. Nováka, A její výkon ve Dvořákově „Te Deum” překvapil nás znovu tím, jak dnešní, snad nejlepší na"se sopranistka dovedla se vžít ve sloh duchovní hudby, a v něm jak dovedla jedinečně správně pochopit i našeho Dvořáka. P. Konstan- tin je můj starý známý — psával jsem o něm s nadšením jako někdejší hudební kritik ,Sl>- venského východu` v Košicích; objevil jsem v něm hned tenkrát velký pěvecký i dramatický talent a neopomenul jsem také upozorniti na jeho dokonalý přednes písňový, když jsem mohl zachytiti jeho výkon v jedné z akademií v košic- kém Národním divadle. Ve Dvořákově „Te De- um” byl jeho výkon zase nejvýš pozoruhodný. C. S. Sychrova „Missa solemnis” na kůru u Křižovníků. Snaživý regenschori ,p. J. Herle vřadil 14. května f. r, do programu svého kůru skladbu „Missa solemnis” od J. C. Sychry. Mše je psána pro 5hlasý smíšený sbor se sóli ve všech hlasech, a varhany. Skladatel tuto mši také instrumentoval, použiv rozsáhlejšího hlasového apa- rátu. Na uvedeném kůru slyšel jsem mši v jednoduché, ale vkusné instrumentaci Dra Michla, který jako obvykle věnoval také s piným zdarem náležitou pozornos, varhannímu partu této mše. Naslouchal jsem s velkým zájmem pečlivému provedení této skladby, při němz zejména vděčíl jsem dirigentovi za celkový správný výstih obsahu mše, za pečlivé propracování polyfonického vedení hlasů, za vzornou volbu temp, která byla do písmene shodnou s oněmi, jak je určoval při provedení nebožfík můj otec, za piné pochopení k,ontrasfů v toku skladby; sbor zněl v neobyčejně akustickém chrámu ve vznosných místech ve spoji s orchestrem a varhanami nádherným, sytým a v jednotlivých složkách úpině vyrovnaným tónem, který krásně také vyjadřoval 5hlasý základ sborového tělesa. Půvabně nesla se také místa, zejména v Kyrie, Credu, Benedictus a Agnus, psaná ryze církevní něhou — aE už je podával sbor, nebo přednášeli vesměs ušlechtilí sólisté. Mše patří rozhodně k nejlepším praoem mého otce. Dovedla hned, když byla vydána, zachytiti pozornost, zejména u Němců, z nichž ,Musica sacra” r. 1906 č. 6. a 7. na str. 72. a 73, (kritik F. X. Haberl) charakterisoval tuto práci jako „ein modernes Werk, das ungewohnte Eindriicke hervorruft” — ,Nirgends ist Schablone, jeder Satz iiberrascht durch die Neuartigkeif und Kraft der Deklamation" — ,Seine Kantilene ist fern von jeder Weichlichkeit; die Rhyfmik aesund, ohne Bizarrerien" — „Der lifurgische Text ist ausdrucksvoll, innig, ja dramatisch aufgefassf und aus der Meditatian sind die Tóne des Ef incarnafus`, Benedicfus' usw. h-ervorgequollen.” Zvlášf v tomto posudku mne zajímá výrok o tom, že autor se vzdává penáležitých, příliš individu,elních nálad v lícních textu. Tím nepřímo -- a velmi správně — bylo poukazováno na to, že mše je napsána ve slohu objektivně lyrickém, tedy v onom, jenž uchovává každé skladbě ryzí církevní ráz. Johannes Georg Meuerer v časopisu „Gregorianische Rundschau” z r. 1907 v č, 6, na str, 94 tuto mši kritisuje: „Di-ese mit kontrapunktischer Fertigkeit gearbeitete Messe sfellt dem Autor das beste Zeugns aus.” Z našich kritiků přijímal mši s piným uznáním, ba jistou dávkou nadšení prof. konservatoře Karel Stecker (časopis „Smetana” v red-akci Dr. Branbergera roč. 1906, str. 187). Pa všeobecné sfránoe uvádí: ,Sychra stanul v této mši bez odporu na vrcholu své dosavadní tvorby, a dílo dojista jest významným článkem v ne-konečném řetězci vývoje ryzího stylu církevní-ho od dob klasických až na naši dobu." Vysoce zajímavým je výstih slohu této mše prof. Karlem Steckerem: „Jest to styl palestrinovský, osvěžený a zkypřený vymoženostmi posledních tří století: bohatou, květnatou, naskrze moderní harmonikou, výraznou melodikou, a po té nádh,erným, barvami pestrým průvodem varhan-ním, jenž ovšem předpokládá interpretaci varhaníkem, důkladně obeznámeným se všemi vymoženostmi varhanními, jak vzhledem ku mechanice stroje, tak jmenovitě pokud se týče rejstříkování. V této mši opětně podán důkaz, že pros-tě Palestrinu napodobovati přemnohý sice do-vede, nové dráhy raziti však příznakem je ducha myslícího, výše spějícího. Vše upomíná tu na starý styl „a capella”, ale zoela zvaláštním, nezvyklým způsobem modern?m duchem sálající. Kontrapunkt Sychrův není šablonovitý, suchý, vyprahlý, vypjatý, není sobě účelem, nýbrž vždy ve službách výrazu hudebního.” C. S. 46 | ||||
|