|
| ||||
| ||||
|
važme, že na místě našeho dur a moll měli staří šest antických Tónů, jaké to bohatství?" Cituje přesvědčivé doklady názorně v tónech vypravovaného děje, na příklad v ,Credu" u slov: ,descendit de coelis" (melodický sestup) a ,ef ascendit in coelum" (stoupání). Velmi zajímavý kus práce a překvapivý v myš-lence i v jejím provedení. Úcta k starým polyfonikům je u J. B. Fo-erstera až zbožná, a zůstává mu takovou provždy.
Už v nahoře uvedené citaci Lehnerově rozebírá se sub specie reformované hudby církevní Mozart, Beethoven, Mendelssohn; doba přinášela s sebou i kritický postoj k Haendlovi, Bachovi, Haydnovi - a pak k novějším, hlavně k Berliozovi a Lisztovi. Cyrilisté v letech osmdesátých (i devadesátých ještě) stojí tu proti církevním dílům těchto autorů. Udivuje mne opravdu, že i proti Liszfovi. Je tu markantní doklad: orgán cyril:isfů ,Cyrill" v roce 1879 cituje, (bez poznámek) ostrou kritiku Lisztovy Ostřihomské mše v překladu článku z časopisu „Wiener Zeitung Uvádí se tu mezi jiným: „Jest velmi mnoho skládáno v Osfřihomské mši` slavnostní a dalece není v ní vše ,modleno`. V ,Credu` vládne měrou necírkevní duch zevnější dramatičnosti, jako vůbec náruživá, ale nešfastná náklonnost po dramatické teatrálnosti u Liszta i na písni (sic?) lpí.” Musím také upozorniti, že naši ortodoxní vyznavači reformy zcela logicky podle svých zásad, které vssáli z NXl;ittovy reformy, nemohli nežli důsledně odmífnouf i našeho Antonína Dvořáka v jeho církevních skladbách (d~o tohoto údobí spadají hlavně jeho ,Stabat mater” a mše). Zjišfuje to velmi důrazně a s dávkou roztrpčenosti kritik „Dalibora” V. J. Novotný, když píše v článku o Dvořákově ,Stabaf mater", že reformátor církevní hudby zašel až k Palestrinovi, zůstal u něho „a v klatbu dal vše, co tu znamenitého vytvořili geniál;ní', skladatelé dob následujících” - míní: J. Š. Bacha, Haend'a, Mendelssohna, Mozarta, Beethovena, Verdiho, Liszfa, Brahmse... A mezi tyto skladatele vřazuje kritik i Dvořáka. Ale utěšuje se: ,Nechf se potěší (sc. reformátoři); býti vyhozenu třeba i liturgickým soudcem v tak znamenitou společnost veleduchů není podle mého mínění žádným tak ve3,kým neštěstím." V. J. Novotný přiřazuje-k Dvořákovu ,Sfabat" i jeho mši (ve stati „Dvořákova nová mše"), a vystupuje mu rozdíl mezi mší Dvořákovou a mešní formou směru reformačního.",' C. Umělecký vývoj nesnese dlouho omezujících pravidel; tenkrát, když jeho duch je nesen úsilím rozbít nedokonalou, vyžilou obsahovou náplň děl a vrátiti se proto až k prameni vody čisté. Jeho základem je přec jenom volnost v pro-jevu myšlenek; odtud - pravidelně hodně brzy -- vzniká a na venek se uživotňuje touha po větší svobodě ve tvorbě. Umění je tu nesmlouvavé, nebof razvin a nikoli lpění je jeho pojmovou náležitostí. Bylo proto přirozeno, že na varhanické škole F. Z. Skuherský, teoretik vy-nikajících kvalit, původně příznivec reformního hnutí v církevní hudbě Německa, začíná proti Witfovi, příliš schematickému, se pomalu obracet, kritisovat jeho úpiný příklon k Palestrinovi. V roce 1879 vydává Skuherský svou práci „O formách hudebních”, v níž rozebírá podstatu myšlenkových základů u Witta a za-číná se podrobně probírat slohem á la Palestrina. Nová Skuherského práce vzbudí velkou pozornost jak v kruzích cyrilistů, tak i mimo. „Dalibor” hned dva články věnuje rozboru Skuherského převratného díla.'' Skuherský tu kacířsky hlásá: „Hudba církevní století šesfnáctého pojí se sice velmi účinným, někdy až překvapujícím způsobem ku povznášejícím momentům křesfansko-katolických obřadů, jest však v čistě hudební stránce nehotova a sto-jí k nynější hudbě asi v tom poměru, v jakém se nacházel cantus romanus k hudbě Palestrinově, t. j. ke skladbám vynikajících mistrů z druhé polovice 2i „Cyril” 1879, str. 47. 28 „Dalibor” 1887, str. 217. 29 „Dalibor” 1879, str. 139: „F. Z. Skuherského nejnovější publikace” a „Skuherský o Palestrinovi”, str. 157. 51 | ||||
|