|
| ||||
| ||||
|
hloubky a nedohledné výše, stojící na základě pravého náboženského smýšlení..."32 Skuherský vůbec koncipuje své „formy” měl na mysli hlavně sporné otázky hudby církevní, které v té době byly naléhavostmi dne. Přiléhavě to vyjádřil v úvodu k této své vynikající práci: „Při spisování neměl jsem toliko na mysli, abych produktivnímu talentu poskytl učební pomůcky, nýbrž hleděl jsem zároveň šířiti pravé umělecké názory vůbec. S tohoto hlediska buďtež posuzovány též úvahy týkající se hudby církevní,” — Všimněme si: jeden z našich největších teoretiků a učitelů povyšuje hudbu círke,,rní na místo vysoce významné, a to jsme teprve u začátků jeho vývoje -- další a neobyčejně šfastný a bohatý vývoj naší církevní hudby potvrdil přesvědčivě závažnost, kterou Skuherský tomuto oboru hudby přiřkl. Stanovisko F. Z. Skuherského nalezlo takřka ihned své vyznavače; jsou to zejména lidé, soustředění kolem „Dalibora”, kteří je hájí. Tento vliv Skuherského na vývoj naší církevní hudby má ráz zásadní — z jejího vývoje nevymizel nikdy, jak ukáži.
V „Daliboru” v roce 18871:` je stížnost na to, že se ;opakují úsměšky" proti skladbám církevním z druhé poloviny 18. století a z prvé poloviny 19. století po-cházejícím. Hledí se vyrovnati rozpor mezi cyrilistickou kritikou těchto skladeb a novým úsilím za zlepšení hudby chrámové, jež se tu nijak neodsuzuje. Odtud odpor proti reformě v tomto prostředí stoupá a je nesmlouvavým tam, kde se jedná o duchovní hudbu Antonína Dvořáka, ať je to jeho „Stahat”, nebo mše. O pojetí Dvořákova „Stahat” i mše J. V. Novotným, jenž vylučuje souvislost stylu Dvořákova se slohem Palestrinovým, jsem se již zmínil.31 S tím je v souhlasu i posudek Dvořákovy mše z pera Hynka Pally:3' „... po-chybuji, že 'by Dvořák byl měl jen vůli vázati se slohem gregoriánským'...” 32 Tamtéž, str. 20. 33 Dopisovatel >,Rarti" v článku „Církevní hudba”, str. 100. 34 „Dalibor” 1887. „Dalibor” 1887, str. 169. němu zjevu velkého knížete, jako každý pravý umělec musí chápati každý podobný zjev, který podložil citový život jeho národa. „Meditace” mluvila, vozechvíviala naše nitra do filubi.n. J. B. Foerstera sbor „Svatý Václave)” a kantáta „S v. Václav” i,ykonaly své poslání v době, kdy slavílí jsme tísícileté jubileum smrti sv. Václava. Foerster tu zajímavě užívá písně „Hospodine, pomiluj ny”, kterou zpívají voi~ ska Václavova, ~a v konci doslovně cituje chorál svatováclavský. Foerster, největší z dnešních žijících sk'adaíelů, který žil katolickou věrou od prvopočátku své tvorby a uchovává si jí v piné hloubce v celém svém životě, vyvrcholuje ji v úctě k sv. Václavu jako c",eskému světci, a v rámci víry dává výraz i vroucímu vlasteneckému cítění. Cradici svatováclavskou, ryzí, čistou, ničím nezkale~nou, hudebně podepřenou o vlastní svatováclavskou píseřr, a s ní související píseň „Hospodine, pomiluj ny”, prolíná hluboká víra a věrná láska k vlasti zároveň. Cítíme bezděčně filiaci s F. X. Šaldou, jak jsem na začátku jeho myšlenkovou základnu vytkla. A nadto; duse národa zvolila si J. B. Fo2rstera za mluvčího. i v. Zradici svatováclavskou podepřel nám vědeckým badáním profesor Dr. D o b r o s 1 a v O re 1. Ve své objemné knize, důkazu mravenčí píle a vytrvalosti, „Hudební prvky svatováclavské”, uspokojuje naši touhu po tom, abychom se dověděli více o písni „Svatý Václave)”. Seznamuje nás s ní dokonale do písmene a do noty, dovídáme se, kdy vznikla, za jakých okolností -a z jakého psycholo- 53 | ||||
|