|
| ||||
| ||||
|
Stoupenci stanoviska Skuherského v církevní hudbě hájí samozřejmě i velkého Liszta; tak na příklad Karel Knitfl ve své přednášce 23. listopadu 1887 členům pražského „Hlaholu” (jehož Kniftl byl Tehdy sbormistrem): ,Lisztův Kristus` tím, že spojuje v sobě také všecky znaky hudby staroklasické, že chová v sobě vznešenost slohu Palestrinova a uvádí tento sloh v soulad se všemi vymožcnostmi doby nové, ukazuje perspektivu do budoucnosti ..."36
Po letech devadesátých dospívá vývoj naší církevní hudby v teorii k tomu, aby opětovně byla shlédnuta sporná hlediska -- zastánců reformy hudby církevní i jich odpůrců. Souhrnným způsobem jsou tyto názory zachyceny ve dvou obsáhlých publikacích: Františka Jiráska v časopisu „Cyril"1 v pojednání „Obrana reformy hudby církevní”, a Františka Picky v listu „Dalibor” v práci38 „O nynějším stavu hudby církevní vůbec a v Praze zvlášf”. Pojednání Františka Jiráska je pokusem, který svědčí o obdivuhodných znalostech spisovatelových z oboru hudby církevní, af už se jedná o t:.orii, nebo o skladby. Má svou hodnotu dodnes, nebof má v sobě snesein , s neobyčejnou pílí a znalostí věci bohatý materiál; je to prvý přehled naší tvorby z oboru církevní hudby, zejména formy mešní. Bohužel, způsob zpracování svědomitě se-braného materiálu postrádá souvislého promyšlení, náležitého věcného ufřídění, pevné logické stavby i piné slohové zběhlosti. Zásadní stanovisko Jiráskovo krylo se s oním, které až do doby, kdy vycházelo jeho dílo, bylo hájeno našimi cyrilisty, čas přirozeně mírnil názory na prostupování reformní církevní hudby novějšími prvky skladebnými: ,, ... s klasiky světské hudby, pokud se týče jejich chrámových skladeb, byf by jinde i sebe větší absolutně hudební 36 „Dalibor” 1887, sír. 217. 3, „Cyril” 1901, „Cyril” 1902, str. 7, 17, 33, 49, 65, 81; „Cyril” 1903, str. 17, 33, 65; „Cyril” 1904, str, 5, 37, 68; „Cyril” 1905- 38 ,Dalibor” 1896, str. 2, 33, 53; „Dalibor” 1897, str, 58, 77, 157; „Dalibor” 1898, str. 2, 17, 57, 101. gického prostředí, poznávámg rejlexy, které píseň kankretně vyvolávala, a ze-jména v prvních dobách svatováclavské tradice. Je to ščastná badatelská práce, tato kniha Dra Orla. Je to dílo jedinečné úrovně, skvělé vědeckéargumentace, vedené logikou jasnou, přesvědčivou, podporovanou nadto neobyčejným ta luntem, heuristickým, který ukazuje .na příkladnou pílí a obětavost ve všech směrech, na to, jak autor se práci cele oddal, jak mu byla po řadu dní jediným smyslem života, jak pro ni na vše jiné zapomínal, moha se ponořiti do sfér mínulých věků a naslouchati dechu jejich pokolení a tepu jejich srdce. I toto dílo, jako dílo Foersterovo, je podepřeno velkou vírou a vlasteneckým zanícením, a nadto důkladným poznáním vědeckým, a to jak přísně historíckým, tak vysokou intuicí estetickou a zkušeností, která právě pro vývoj církevní hudby v2 sledu historíckém j,e u nás jedinečnou. Nadšené to dokazuje nejlépe tato partie z f rancouzského resumé, připojeného ke knize: „Jaká to radost pozorovat štíhlé malé ob-měny, v alleluja a ofertorií, pnoucích se k nebí, a sl?dovatí ztepilou stavbu graduálu, piného vroucnosti, naslouchati hy'm,nům, jakoby vytesaným ze žuly, kde prostý a vroucí hlas lektora opěvá mučad~nictví svatého Václava, nebo jeho zbožné báby. Zohoto povolaného znatele svatováclavské tradice slyšeli jsme o letošním svát-ku mluviti o písni svatováclavské z rada. Když potom „Klub umělců” ohlásil na 28• září jeho přednášku se svatováclavským tématem, bylo jasno, že nelze lépe za-končiti významný ten d?n, než účastí na tomto jeho projevu. Profesor Dr. Albert Pražák uváděl přednášejícího skvělým úvodem, pozoruhodnou řečí po stránce věcné i stylové. A sám pav profesor Orel? Když pronášel po s.kromazém svém způsobu vs zhuštěné řeči výsledky své dlouholeté práce, rozhodovali jste sami u sebe marné otázku, mluví-li to k vám jeho větami více uc""enec-badatel, nebo umělec. Přísně vědecké poznatky, vtěloval s jedin?čným smyslem pro stylovost do věty: Důstojná krása svatováclavské písně musila býtí přioděna pro~ 54 | ||||
|