|
| ||||
| ||||
|
chorálu, klasické polyfonie a spisů o estetice hudby, - - především však úpiná abstinence od módní opery a hudby příliš smyslné — jedině to mohlo by vésti ke katharsi nepopiratelného jejich talentu k skladbě církevní seriosní," Fr. Picka se svými druhy (Treglerem a j.) je tu tedy vyobcován. Zajímavé je u Jiráska, že odlišil církevní skladby Vojtěcha Ríhovského od skladeb Pickových a jeho druhů, ježto tento -- dnes nejoblíbenější skladatel církevní navazoval přec jen na skladby z baroka... „K neucelenosti přispívá podle všeho jeho anachronistické počínání, totiž studium pseudocírkevních skladeb, zejména Horákových.” Správně Jirásek však hned vyjímá ze skladeb takto psaných mši op. 13. ,Laus Tibi, Christe" a mši „Lauda, Sion",43 op. 19. a dodává: „Pan Říhovský vydobyl si zase starou posici, bohdá, že trvale.”
Podle Jiráska je tedy nejzazší hranicí, přes kterou jíti nelze, hudba Sfeckerovy mše, která „je očividným důkazem toho, jak možno pojiti chorál, klasickou polyfonii a moderní styl v jeden ladný celek a při tom zachovávati původnost invence~. ."14 Zůstane velkou Jiráskovou zásluhou -- přes všechny nedostatky jeho práce , že tak dobře rozpoznal pravou hodnotu Steckerovy mše, třebas v detailech v mnohém ,nedohlédl jejích hodnot — zejména ne tajů její výstav-by, nebo že slyšel v ní jen stopy chorálu atd. Hodnota Jiráskových posudků stoupá dále jeho stanoviskem k Fr. Lisztovi (opravuje původní hlediska cyrilistů); „i sám slavný Fr. Liszt dal se proudem reformy unésti, jsa pin nadšení pro Witfovy skladby, a i sám začínal komponovati v duchu reformy".-',', Fr. Picka - proti Jiráskovi obratný stylista, piný mladistvého zápalu pro věc -- časově dříve vyjádřil stanovisko mladých v řadě článků, uveřejněných v ,Daliboru",4° v uvedeném článku: ;O nynějším stavu církevní hudby vůbec a v Praze zvlášf."'7 Zrovna tak, jako Jirásek probírá se nejprve (ale stručněji) vývojem předreformní hudby církevní a hned v úvodu své práce prokazuje širší základnu: zajímá se ío nejvýznačnější skladatele hudby církevní (nikoli duchovní). Má obdiv pro Palestrinu; zjištuje hudbu úpadkovou v hudbě chrámové, ale již kriticky. Obdivuje Bacha, Haendla, všímá si pozorně začátku náprav církevní hudby z dob úpadku, kdy převládala šablona, zevnějšek; zachycuje ho Liszt, nedohlédá však hodnot mše ,charalis” (je nepatrné ceny hudební);48 má ji omylem za práci z mládí (ve skutečnosti komponoval ji Liszt zároveň s „Christem").4” Pak přechází Picka k německé reformě hudby chrámové. Staví se ostře proti ní; nazývá ji „reakcí”. Uvádí o ní: „Jeví-li se v hudbě světské vzletná melodie, nesmí v církevní hudbě býti po ní stopy; libuje-li si prvá v rozmanitosti harmonie, musí v druhé panovati nesnesitelně fadessa školáckého opisování troj-zvuků. Jedním slovem: je-li ostatní hudba uměním, hudba církevní jím býti přestává.” „Objevila se spousta nových skladatelů. A jak by nel Ke spojování hlavních trojzvuků, jich převratů 'a nanejvýše ještě dominantního čtyřzvuku,nebylo věru třeba obzvláštní hudební vyspělosti. Motivy brány jednoduše z římského chorálu. "511 Duší celého reformního hnutí je mu Witt; to proto, že Wifto- vi byl „pravou a jedinou hudbou” gregoriánský chorál a skladby Palesfrinovy a jeho současníků. Proto při novějších skladbách uznával ,církevnost" je-jich jen tehdy, by1y-11 psány v duchu Pralesfrin,ově.” Není spokojen s prvými pracemi Wiffovými; zato skladbami znamenité ceny jsou mu mše: „In hon. sctae Luciae”, ,scti Francisci Xaverii” a „Te Deum”. Z německých skladatelů vedle Witta uznává (a právem) I. G. Stehle. Picka se tu přidružuje částečně k někdejší- 43 „Cyril” 1906, str. 20. 44 „Cyril” 1905, str. 88. 45 „Cyril” 1902, str. 51. 4C Viz poznámku 38. 4s Podrobný rozbor této Pickovy práce viz v mém pojednání „Frant. Picka” (o hudbě církevní) v „Cyrilu” 1927, str. 48—50 a 78—80; tato stat 1e pracována na podkladě zmíněné práce. 48 „Dalibor” 1896, str. 2. 40 Více o této mši v mých článcích ,Lisztova Missa choralis` ", „Cyril”, str. 37-41, dále „Fr. Liszt a reforma církevní hudby”, ,Smetana" 1911, str. 24-25. J0 ,Dalibor” 1897, str. 77. 51 Tamtéž, str. 58. 56 | ||||
|