|
| ||||
| ||||
|
han v časopisu „Dalibor” z roku 1885.63 Značka S. — jíž referát podepsán --jenom vnějškově upozorňovala na možnost, že pisatelem je Stecker) (obvykle ve zkratce: Stkr.). Ale již typický sloh, vzrušný, barokně zdobný, a pak odbornost v pojetí potvrzovalo pravděpodobnost, že je to projev Steckerův. Kritika Nešverovy mše „Jubilea”, uveřejněná v „Hudební revue",61 v níž Stecker vzpomněl někdejšího svého soudu o tom, že z Nešverova pera „vyšly též skladby, jež se zásadami reformy stojí v rozporu”, mně dala v otázce autorství této kritiky pinou jistotu. Stecker uvedl, že před mnoha lety, tuším v roce 1886, o tomto zjevu
u Nešvery se rozepsal. Než v „Daliboru” z roku 1886 není vůbec nějaké jeho kritiky, je tu však uvedený posudek v „Daliboru” z roku 1885. — Omlouvám tuto vsuvku — je však pro Steckera zajímavou. Příčiny úpadku hudby chrámové, započínající ve stol. XVIL, a rozšiřující se v Italii, zjišfuje Stecker správně následkem vzájemných styků hudby církevní a světské; ani mistři klasické doby, Haydn a Mozart, neunikli vině úpadku, tím méně skladatelé menšího formátu ... na kůrech chrámových po všech zemích zavládly bezcenné téměř snůšky světáckých melodií, namnoze z oper a banálních skladeb tanečních, žoviálním způsobem odcizené... Schiedermayer, Biihler, Taschke, Drobisch, Kempter a jich nohsledové, v Čechách Doubravský, Bořický, Karlík, Kadleček a j. jsou živoucími doklady svrchovaně neutěšeného tehdejšího stavu, (Str. 331. „Všeobecného dějepisu hudby".) Dospívám nyní se svým autorem k hlavnímu bodu jeho prozkumu o dílech z hudby církevní, a to ve chvílích, kdy začíná se jednat ,o nápravu úpadkové hudby církevní. Napřed si tu musíme ujasnit, že Stecker uvědomuje si pravý účel hudby církevní, její vlastní smysl, její reflex na liturgii u oltáře i účin na mysl věřících, který musí duši povznášeti — „pochybeným slohem, jenž nemá v sobě ani vznešenosti, ani síly, bylo v této době veškero posvátné citů rozechvční vpravdě u zbožného shromáždění násilně zdušeno, srdce od pobožnosti odvráceno."6' Za-chycuji tu, tuším, výrok nejen úzkostlivého a zkušeného, hloubajícího kritika, ale i nábožensky z hloubky přesvědčeného věřícího. „Než ani díla skladatelův jména jinak váženého nejsou prosta četných povážlivých vad; věty ducha ryze církevního proloženy jsou úryvky rázu světského, divadelního, nejednou i zcela triviálního” -- bolestně si stěžuje dále a líčí: „Když zlořády toho druhu do-stoupily vrcholu, uznávána na všech stranách nutnost odpomoci... Jediná cesta k cíli spatřována v návratu k chorálu gregoriánskému a staroklasickým mistrům italským."66 Ale v zápětí dochází Stecker k objektivní kritice: „Pohříchu zásady reformy, ač dojista dobře mírněné, průběhem doby přivodily poznovu neudržitelný přímo stav, vzhledem ke komposici chrámové. `6r Úpiný nedostatek fantasie zakrýván přísnými předpísy reformy, jež nedopouštějí, aby se svého právu domohly staleté vymoženosti na poli harmonie, melodie, rytmu atd, a vůbec aalé ono boh~afství prostředků výrazu hudebního a barev zvukových, jimiž jedině Ize tlumočiti posluchači ducha vznešených slov Oběti novozákonní."61 Jestif předem při nejmenším pochybno, sdíleli-li by mistři starocírkevní za změněných poměrů s sebou toto stanovisko odmítavé, podle něhož právě skladbou, založenou na tak bezpotěchém suchopáru harmonickém, lze mysl povznésti a posvátné vzbuditi zanícení; a po druhé nevysvětlitelnou zůstává okolnost, proč výhradně hudba má sobě ukládati tak přísnou reservu, kdežto na př přepych ve výzdobě, bohatost maleb, obrazů, soch atd., — má duši uvésti ve zvláštní lad? Z této směsice názorův jediné jest východisko: nikoliv instrumentace dodávají skladbě rázu světského, nýbrž způsob, jakým jimi se zachází a duch, jímž skladba pro-vanuta ... A v tom ohledě musí umělci ponecháno býti na vůli, aby po svém cs Str. 424. 64 Ročník 1913-1914, sír. 336-337. 65 „Všeobecného dějepisu hudby”, str. 331. sfi Tamtéž, str. 332. G7 Tamtéž, str. 333. 68 Tamtéž, str. 333. 60 | ||||
|