|
| ||||
| ||||
|
něného sporu. Po Martinovi dostalo se týnskému chrámu znamenitého varhaníka Jana, z jehož dovednosti se však dlouho netěšil, nebaf již r. 1608 utopili jei umělečtí závistníci ve Vltavě. Vrstevník jeho Jan Černovický v latinské elegii označuje jej slovy ,musicus perifissimus" a cituji odtud alespoň ještě: ,Mirabar solito cur tristius Organa clangant Marri, ubi sunt Pragae templa dicata... Occidit Organica, quem quaeris, primus in arte, occidit Organici gloria prima chori..." (Dlab., II., 28, 29.) Téhož roku (1608) opravil měchy mládenec za 4 kopy a varhaníkovi za pomoc byla vyplacena 1 kopa a za postrarnky k měchům 15 grošů; a pak ještě varhaníkovi (patrně varhanáři pojem varhaník a varhanář se zpravidla ještě zaměňují) za ladění a letování píšfal 1 kopa 30 grošů. (Teige, Základy st. míst. Praž., I., 506.) Ani zde se opět ničeho nedovídáme o tom, co by nás nejvíce zajímalo, Totiž, jak byly varhany zařízeny, jaký byl výběr hlasů, jaké jejich zvukové; vlastnosti, na kolik varhanních strojů byly rozděleny, jaký tónový rozsah měly jejich klavíry a z jakého materiálu byly píšfaly zhotoveny..
Místo toho sdělil nám tehdejší počtář pouze to, že r. 1610 byly týnské varhany znovu zdokonaleny laděním a přístavbou Fulixonu a Tremulantu za 5 kop.. (Teige, Zákl. st. místap. Praž., I., 510.) Tremulant, jedna z těch zařízení, kterým se projevila snaha časem se projevující ve varhanářství všech dob, snaha, hledající způsob, jak oživiti a zcitověti přirozeně chladný a neměnný tón varhan. Tremulant nemá však na varhanní tón jiného účinu, než že může měniti zvukové vlastnosti varhanních hlasů a s vlastní hrou nesouvisí, a Fulixon, odvozujeme-li jeho název od lat. fulix (-icis), t. j. p-otápka, kačena, v přeneseném smyslu píšfala do vody ponořená, byla patrně jedna z oblíbených hříček, jimiž později oplývalo rozkvetlé barokní varhanářství - - ptačí zpěv jehož funkce byla v tom, že několik malých píšfal, jichž svršky byly ponořeny do nádoby s vodou, při vytažení rejstříku dostaly příděl vzduchu, načež se ozvalo ptačí štěbetání. Také Fulixon neměl tedy s varhanním tónem a hrou ničeho společného. Tehdy zde působil Valerius Otto, varhaník týnský, který při r. 1611 se učinil známým jako obratný skladatel světské hudby, zvláště taneční (Emil Bohn, Bibliographie d°r Musik-Druckwerk° bis 1700, Berlin 1883, str.. 300) ; v r. 1660 a 1664 se připomíná kantor a spolu ředitel chrám. hudby Daniel Ignác Mrázek Měřinský, jejž vystřídal Viktorin Václav (Jan) Valeš, jmenovaný 5. IV. 1669, zemř. 10. VI. 1705. (E. Trolda, Sto roků pod patronátem staroměstským (1660 až 1706) v Hudební Revue, 1918, r. XI.) Varhany Rudnerovy pinily svými tóny památný prostor chrámový skoro celých sto let.. Když však 19. dubna 1670 byla převzata zástupci magistrátu Staršího města pražského a úředníky záduší nová kruchta, rozh dlo se též pro stavbu nových varhan. Ty měly na posluchače působiti velkolepým zvukem, rozmanitostí tónových barev a měly také vyhovovat domácímu, pražskému vkusu.. (Hufter, Varhany v Týnč, 1670- -1682, Kniha o Praze, 1930.) Smlouva s varhanářem byla uzavřena 25. září 1670. Byl jím Hans Heinrich Mundt z Kolína n. Rýnem. S prací začal Mundt v listopadu r. 1670 a s dílem byl hotov 30. července r. 1671, jak svědčil německý nápis, který nalezl v manuální větrovnici varhanář Josef Gartner při opravě v r. 1823 a zaznamenal ve svém Ponaučení krátkém o varhanách etc., Praha, 1834, str. 72, a který měl v češtině tento smysl: Roku 1671 dne 30. července tyto varhany byly ke cti a chvále Boží a Marie; zhotoveny od Jana Jindřicha Mundta z Kolína Reynského rodilého, varhanáře v Praze, kdež Bůh všemahoucí štěstí a požehnání k tomu račiž popřáti. Amen; aby se to stalo. Stavebně rozdělil Mundt varhany na dvě části: Hlavní stroj s pedálem umístil ve středu hudební kruchty a zadní positiv do středu zábradlí, na její okraj. VZarhanní hlasy byly takto rozvrženy: Hlauní stroj: 1. Principal 8' cínový (v prospektu) 2. Salicional 8' „ 3. Quintafón 8' „ 63 | ||||
|