|
| ||||
| ||||
|
když bud-efe srovnávat s cizí církevní hudbou, i něco specificky českého; j,e to sice vnějškově nepostižitelné, ale uvnitř vysfupuj,e pozorně sledujícímu filiaee, která přibližuje k sobě skladatele českého zrodu uměleckého. Skuherský — Hruška — Steeker atd., sledujete-li j~c zejména ve vývoji jejich mebodiky, shledáme je př nuzný-mi. Stejně to platí ,o tvarech harmonických a jich sledech (tu právě Skuherský začal vésti — nejdřív teoreticky, pak prakticky); zrovna tak o způsobu, jak sblížilo se slovo s hudbou, jak ta-to snažila se býti v porovnání se slovem kankrefnější; o rozmanitosti v rytmech rovněž. Jenom méně polyfonním je Hruška v této mši, nežli vidíme v jeho jiných komposicích. A v tom právě tkví jedna z podstatných znakových rozdílů mezi touto mší a onou mešní komposidí Sfeckerovou; Stecker ,solemnis" založil téměř výlučně na polyfonii.
„Missa de Beata” j,e dílo vysoce pozoruhodné; rozhodně si zasloužilo, aby bylo vydáno, a nejméně, aby bylo na našich kůrech častěji pro-vozována. Sbormistr p. J. Herle mši svědomitě nacvičil jak v sólech, tak sboru, varhaník Dr. Michl s uznáníhodnou obrafností podal part varhanní Po mši sv. bylo zpíváno krásné Hruškovo motetto: ,Asoendif Deus" s podloženým textem: „Canfate Domino”. Provedení mše „de Beata” mělo motivem i historickou vzpomínku: 2. srpna t. r, je tomu 50 let, co František Hruška, proslulý mladoboleslavský regenschori a ředitel zpěváckého spolku; ,Boleslav", zemřel. Zavzpomínejme na vynikajícího skladatele i dirigenta, nadšeného cyrilistu i jinde j3 1 viz mou práci: „František Hruška,' — Edifio „Cyril” z roku 1913. 2 viz můj článek: „Nad Steckerovýrni skladba-mi”. — „Hudební revue”, roč. XI., seš. 7., str. 272. 3 Do následujícího čísla „Cyrila” připravuji vzpomínkový článek. Oraforiní sdružení v Nymburce ve svém koncertu 25. června 1939. Kdyby si dnes někdo dal práci, aby nám podal soustavně výsledky činnosti našich zpěváckých spolků a kostelních kůrů za do-by popřevratové, nevím, zdali by nedospěl k resulfáfu, že tato doba proti době předchozí je dobou úpadku. Příčina u zpěváckých spolků j,e složitější a nebudu ji zd,e rozebírat, neboť čt~-náře ťohofo listu interesují především otázky kostelních kůrů a výkony pěveckých spolků jenom po stráuoe hudby duchovní a církevní. Že tato hudba zpěváckými spolky vůbec byla zanedbávána, to víme všichni, že jsme zfrafili i v Pra-ze slavnou tradici někdejší v podívání hudby duchovní i církevní, netřeba rovněž dokazovat. Ty-to skutečnosti z ovzduší zpěváckých spolků měly nepřímý vliv i na výkonnost našich kůrů katolických, které nadto trpěly, jako vše katolické vůhec, úporným bojem proti katolicismu. Pro-to jsou n{im tím dražší zjevy, které dokazují, že vzdor nepřízni doby udržela se přec krásná tradice pro duchovní a církevní hudbu, že když nic jiného, aspoň objektivní smysl pro vysoké hod-noty duchovní a církevní hudby dovedl odstrkovati drzé ruce zaujatých štváčů. Bylo radost-no, když před lety mohl jsem na př. vyposlouchávafi v Nymburce skvělou Lisztovu „Ostři homskou mši° ve strhujícím provedení. Slyšel aspoň na venkově Liszta, když hudební Praha, někdejší miláček Lisztův, nedovedla se během dvaceti l~ef k němu vrátiti ani jednou. To vše je zásluhou nymburského' ředitele kůru A. Hoffmanna, zrovna jako zásluhou všech těch sólistů, zpěváků a zpěvaček sborových i instrumentalistů, kteří se k němu bezvýhradně přimkli a jak jsme se při posledním koncertu osobně pře-svědčil, mají k němu upřímný muzikantský, kamarádský vztah. O práci Hoffrnannově v běhu dvacetipěti let píši v jubilejní vzpomínce zvlášť. Program uvedeného koncertu byl velmi zajímavý. Byl tu především dnešní representant duch,ovní a církevní hudby J. B. Foerster (osobně přítomný), z obsáhlé mistrovy tvorby vyňal tu řed. Hoffmann jedno z nejkrásnějších jeho děl „Hymnus andělů”, komponovaný na chudičké verše Sv. Čecha. Je to dílo úchvatné krásy, vysoce ušlechtilého duchovního tónu, piné hudby radostné, oslavné, vycházející z duše člověka bezvýhradně věřícího, Boha vroueně milujícího. Dílo prošlo sic také naším radiem asi před třemi lety, ale jinak žalostně málokdy se k němu vracíme, zejména v Praze, a vidím v tam krásný čin Hoffmannův, že jako provinciální dirigent vřad'uje v koncert, který pro něho znamená časový mezník jeho činnosti, zrovna toto Fcersterovo dílo. Vedle Faerstera jako třetí bod pro-gramový vystupovalo skvělé Dvořákovo „Te Deum` pro smíšený sbor, sólo basové a sopránové, varhany a orchestr. Dvořák vedle Foerstera na programu, jak tahle současnost byla šťastně vyvolána, když se jedná o dva skladatele ve svém základu tak odlišné a přece zas, když myslíme na duchovní a církevní hudbu, v adoraci katolicity po hudební stránce si tak blízké? I Dvořák byl hluboce věřící katolík a svou hudbu duchovní a církevní tvořil v duchu katolicismu (jejž Foerster nadto proniká do hloubky na podkladě podrobného studia estetického takřka ve všech směrech). Je zajímavo, že Foerster není přímým následovníkem Dvóřákovým ve své duchovní a církevní hudbě, že se spíše blíží oné reformní hudbě z Německa, uchovávaj.e si ne-obyčejnou originalitu myšlenkovou a při' tam skláněje se před vysokým a jemu vždy drahým dílem Dvořákovým. — Velká mše W. A. Mozarta „Korunovační” pro smíšený sbor, sopránové sólo, orchestr a varhany, jedna z velkých církevních Mozartových prací, mimoděk nutila, abychom si upevňovali svůj úsudek o církevní hudbě Haydn-mozartovské vzhledem k dnešku. ,Jsem rád, že nemusím ničeho měnit na svých zásadách, které jsem původně k těmto skladbám za-stával. Hudba Haydn-mozartovská není hudbou přísného církevního slohu, tuším, že naše stanovisko české nemůže se nikdy ztotožňovat se stanoviskem vídeňské školy hudby církevní, jež snažil se na př. hájit ve svém spise ,Messe und Requiem seit Haydn und Mozart” duchapiný Alfred Schnerich. Věc je mi jasnou: církevní hudba z této doby není sama o sobě hudbou nehod-notnou, nehodí se však do kostela, a to proto, poněvadž nedovedla najít meze mezi tím, co je světského, a tím, oo je církevního — A nyní ně-kolik slov o provedení: Mám snad dosti zkušeností ve vedení provinciálních vokálních i instrumentálních těles a dovedu se snad dobře vžít především do všech těch nesnází, jež nese s sebou venkovské prostředí tehdy, když jde o to, provésti vážné a hodnotné skladby, a nadto ještě dnes z oboru hudby duchovní a církevní, zejména katolické. Posuzuji proto výkony provinciálních těles vždycky s ohledem na lokáUaí možnosti. V nymburském případě mohu říci, že v daném prostředí a vdaných okolnostech bylo 69 | ||||
|