|
| ||||
| ||||
|
mous ,Stabat Mater" wifh a fitting oompanion ..." (Antonín Dvořák připojil k svému skvělému ,Stabat Mater" dokonalého druha...) napsali v ,Daily Chronicle". — ,Peoordare" surely is one of the most exquisite passages of vocal harmony tkat can be found in the range of music.. " (.,,Reoordare" jistě je jedním z nejvíce vynikajících zjevů vokální hudby, jaký možno nalézti v její oblasti..,:) uvedl mezi jiným „Manchester Quardian”. — „The fascination of Dvořák's music cansifs in the strong individuality of expression ...” (To, čím Dvořák uchvacuje, spočívá v přísné své-bytnosti projevu. ..) uvedeno v listu ,Standard". — „Requiem” is truly a solemn ,masterpieoe" ... („R•equiem" je vpravdě slavnostní dílo mistrovské ...) usuzovaly ,Daily News''. — LI n á s to s posudkem Dvořákova díla vůfhec, jeho „Requiem” zvlášf, tak jednoduché n e b y 10, Boj o Dvořáka, dlouhý, úporný, ne-minul ani jeho hudby duchovní, ani církevní. Z odsuzovatelů Dvořáka, na př. D r. J o s e f B a r to š v kritické studii „Antonín Dvořák” mezi jiným psal do odsuzujícího rozsudku; „Dvořák vůbec nebyl filosofem a proto „Requiem” stálo hodně vzdálené jeho umělecké vlohy svým kontemplativním rázem.” Opačné stanovisko hájili: K a re 1 S t e c k e r (ve své studii „Kantáta a hudba církevní” ve sborníku „Antonín Dvořák”, Praha 1912, str. 241—245) a I n g. O. Š o u r e k ve své práci ,Život a díla Antonína Dvořáka`, II. část, str, 300—311. Stanovisko k dílu, jak je mají poslední dva, je mi správným. Leč musím upozorniti, že mezi Sfeckenem a Šourkem ne sice v p o s u d k u h o d-noty díla, ale ve způsobu jeho poje-t í je zásadní rozdíl, ba rozpor. Je vysvětlit;;lným tím, jak různě oba jmenovaní pojali uměleckou osobnost Dvořákovu právě ve vztahu k jeho pracem z oboru hudby duchovní a církevní. Základ pro různost hledisk je dán tím, jak posuzovatelé chápou Ant. Dvořáka v je-ho žxvofním i světovém názoru. S t e c k e r a-v i je Dvořák člověkem ,.prodchnutý m „pravou zbožností, který, ztráviv druhdy léta v službách hudby chrámové po vzoru svých velkých předchůdců, neváhal textům lifurgickvm celou duší se věnovati.” — Ing. Šourk:ovi je Dvořák filosofujícím duc. h e m. Odtud dvojí výklad díla: a) S t e c k ,c r: „Jest to díle velkého slohu, jež vznešený námět tlumočí velkolepými obrazy vzácné origlinality — ohromující dramatičností vyniká ,Confutafis”, líčící speciálním způsobem zoufalý stav zatraeenců, peklu propadlých, ;ednak kontrastující tím prosbu za přijetí v řadu blahoslavených` -- tak líčí S. pojetí, v němž Dvořák koncipoval dílo. -- b) I n g. Š o u r e k: „Právě ne-výslovně smutný, až bolestný závěr díla nutí nás k tomu, abychom vyložili obsah ,Pequi-. em” ze skladatelova názoru životního i náboženského a ne podle obsahu textu a jednofP,i,-vých jeho detailů." Ale současně připouští Š. i možnost p r v é h o výkladu: „Dedukce, k nimž jsme tak došli, nedovedou nicméně zabrán'i'ti, aby jiný výklad neukázal na hudbě Dvořákově piné vystižení ducha textu ...” (Přesvědčivost oněch dedukcí Ings. Š. je už podle jeho vlastního doznání povážlivá.) V podstatě Š. vykládá „Requiem” Dvořákovo: Dvořák je -o p t i m i s-ta u; je spokoien životem, š^asten svou prací i jejími výsledky a také jeho zdraví je skalopevné. — Přece však nutkalo jej cosi, aby se v y z po, v í d a l ze svého názoru o neúprosné
pomíjejícnosti všeho lidského a živoucího a vyjádřil hudbou poměr k Bohu jako věčnému, Soudci světa ... Jednotlivé díly „Requiem” provází p. Ing. Šourek jenom všeobecnými výklady. -- Abych to zestručnil: V minulém čísle ve stati o Ant. Dvořákovi vyložil jsem mylnost názoru p. Ing. Šourka o životním a světovém názoru našeho mistra. Nezapírám si, že Ing. Šourek z c e l a 1 o g i c k y vyložil podlep t o h o t o p -o je t í Dvořákovy osobnosti i jeho „Requiem”. S v o j e stanovisko o životním a světovém názoru mistrově jsem ve své stati; snažil se zdůvodniti. K a t o 11 c i f a DVařákova, k níž jsem takto dospěl, ovšem n em ů ž e připustiti jiného výkladu Dvořákova „Requiem”, nežli jej má Stecker — je to výklad, že hudba Dvořákova jde ruku v ruoe s textem. Toto „Requiem” Dvořákova je skladbou, jež svou k a t a l i c i t o u proniká celým svém základem. Smuteční mš.e pod 1 e katolického r i t u má obsahově velmi prudký, napsal bych, zrovna dramatický vývoj, jejž Dvořák přímo skvěle svou hudbou vysledoval. Z počátečního: „Requiem a~eternam, dona eis Domine” dospívá k sekvenci >,Di---s irae" — k lícni posledního soudu, k lícni hrůzy a běd, tvrdého, ale nejvýš spravedlivého soudu; s následujícím „Tuba mirum` a ,Confufafis maledictiš' a ,Lacrymosa” vrací se toto memento prokládané prosbami za smilování a podporu zejména ke Kristu Ježíši („Recordare, Jesu pie"). — ,Offertorium" už zvláštní, nejvýš tklivou modlitbou Pána Ježíše vzývá — odtud z offertoria se nese už druhá část ,.Requiem", soustředěná v prosbu za spásu duší lidských, v nichž deváté číslo ,Hostias" upadá zase do hlubokého smutku, jímž byl nejen prvý díl, „Sanctus” a „Bene dictus” jsou jedinečnými projevy hluboké, nesmlouvavé víry Dvořákovy v Boha; závěr díla (,,Pie Jesu" a ,Agnus Dei") ve svých náladách útěšných proseb za milosrdenství Boží prostřednictvím Krista Ježíše, jimiž ovšem — jedná se o s m u teč n í mši — místy prolíná pino bólestného stesku. Jd.e ještě •o to, zasaditi Dvořákovo „Requiem” mezi skladby s týmž náměr tem světových mistrů. Vzpomeneme-li na důvěrný zrovna poměr Dvořáka k Brahmsovi — na Brahmsovo ,Deutsch-es Requiem` — prima facie budete obě „Requiem” uváděti ve vztah nejbližší. Formálně — v hudebních prvcích ano, jako jinde — lze jasně vytušit příbuzenství Dvořáka s Brahmsem zrovna jako v jich základně, jíž u obou byla přec hudba a b s o 1 u Y-n í, ne programní; ale v,e z p ů sob u p o i e tú — úpiný protiklad: u Dvořáka (se stanoviska Steckerova, jež meústupně hájím u Dvořáka ve v š e c h případech také svv_ m skromným hla-sem já) kafolicita; u Brahmse — pro- t e s t a n t,'i s m u s. Vím, že zase narážím na stanovisko p. Ing. Šourka, vyslovené v jeho práci 4,ivot a dílo Antonína Dvořáka", který Brahmse (když podává paralelu mezí jím a Dvořákem)*) líčí jako člověka pesimistického životního názoru, který ze slov „Requiem”, , Denn alles Fleisch ist wie Gras und alle Herrlichkeit des Menschen wie des Grases Blumen; das Gras isf verdornef und die Blumen ab~efallen," usuzuje na všeobecný životní názor Brahmsův. Zajímavo: Walter Niemann ve svém skvělém díle „Brahms” z téhož citátu usuzuje**) na *) viz citované dílo na str. 192-199. **) str. 354. 72 | ||||
|