|
| ||||
| ||||
|
p r o f e s t an. f i s m u s; o „Requiem” Brahmsovu uvádí, že je Brahmsovým ei<}enstes und pers3n1ichstes Werk" a dodává: „Nur ihrn, der seinem Freunde von der Leyen gestand, dass er a1s -echfer Norddeutscher jeden Tag nach der Bibel verlauge, keinen Tag ohne sie vergeben lasse ... konnte diese, .. Verwirklichung seiner Idee so scKin und sa feinfiihlig in der Zusammenstellumg~ des Textes gelin~gen.” 'Tax rozdíl v povaze uměleckého díla Brahmsova a Dvořákova vyplynul by v ohledu dě1 z hudby duchovní a církevní daleko k o n k r e f n ě j i nežli u Ing. Šourka. Vedle Dvořákova ,Requiem" hlásí se ke srovnání „Requiem” Hecfura Berlioze. Toto je ovšem pojato v dalekei širších liniích, zejména v orchestrovém průvodu. Než ve v ý r a z u je to dílo úpině pronikli-4 duchem ryzí katolicity. V podstatě sloh je h o je dost nejasný — vedle skvělých míst ve slohu starých mistrů italských, jež Berlioz nijak slovem nezbožnil — viz jeho „Memoirů” díl II. -- líceň jeho pobytu v Římě, jsou partie ryze instrumentálně pojaté, ale v š u de je pa-trna jednoduchá vnitřní snaha: proniknout v kořeny liturgického textu. Dvořák také tak; jenže jeho projev je umírněnější, duchu c í r k e v n í hudby rozhodně bližší. U Berlioza dramatické vypětí do hloubek před ním v duchovní hudbě nedostižných — u Dvořáka proniknutí textu rovněž hluboké, ale způsobem rozhodně umírnéným. Hlásí se dále Ve r d i se svým ,Pequiem" -- kdo by nezavzpomínal znameniféha románu Franze Werfela ,Verdi" (utrpení Verdiho pro některé nezdary ve výsledcích jeho prací), v němž dolíčeny i silné stíny v běhu života tohoto umělce. Nebo konkretněji: nelze u nás zapomenouti vět, jimiž kdysi náš J. B. Foerster glosoval církevní (správně d u c h u v-n í) díla Verdiho (v „Daliboru” 1900), církev-ní sloh Verdiho, jenž není kompromisem mezi; novým a starým, nýbrž užívá všech vymoženo-stí své dobu na poli harmonickém a instrummtálním, nepřestávaie proto býti ani vážným ani zbožným a neutlačuje svérázu skladatelova.-Vznešená krása madon Boticelliho mluví z té-to hudby. Dvořák je proti tomu ohnivému Italovi střízlivější i docela svůj. Nebo — Fr. Liszt — jeho „Requiem” malého rozsahu a zejména „Libera me, Domine” pro mužský sbor a varhany. V zúžené formě hutný obsah, v němž hudba sceluje se docela se slovní větou; neilustruje, ale prožívá obsah větný velmi výrazně, až, skoro dramaticky někde. I v poměru k Lisztovi je Dvořák mírnější, zase svůj, docela svůj (jak se projevil ve ,Stabat"). Z komparací k Brahmsovi, Berliozovi, Verdimu, Liszfovi vychází Dvořák jistě vítězně.
Přonos z arciděkanského kostela sv. Ludmily na Král. Vinohradech 17. září 1939. Tentokráte byla to Vojtěcha ŘíhOVSkéhJ mše in hon. seti Joannis Nepomuceni, kterou podával přesně a s piným porozuměním chrámový sbor v uved - ném kostele. Je to práce z mládí, jak sám autor uvádí v úvodu k partituře — vypustil prý fugu, upravil mši k tisku — jistě šfasfně. Pro soustavnější studium skladebného vývoje Říhovského je právě tato mše velmi instruktivní. Ukazuje na pramen Říhovského církevní hudby, který vedle německé reformy stíhal přirozeně i novější směry naší hudby církevní a nad to při-hlížel i k hudbě tak prudoe německou reformou (i námi) odloženého baroka. U Říh-ovského stopy z tohoto stylu jsou pravidelně patrny v melodice (v celkovém pojetí) ,B~enedictus". Platí to pro tuto mši zrovna jako třeba pro mši >,Lourdskou", nebo mši ,Gloria in excelsis", i „Loretfu”, mši „in hon. seti Antonii de Padua”, i pro mši „Jubilaei solemnis” a f. pod. Druhdy se nad tím-to skladebným prvkem pozastavovali (srov. na příklad stanovisko Františka Jiráska k někt - rým skladbám Říhovského v „Cyrilu” 1906), za-pomínajíce, že i velcí skladatelé baroku podléhali (jako třeba u nás Zdenko Fibich, který ve své mši ,brevis` zeiména v ,Benedictus" podda) se hudbě barokní daleko více nežli Říhovský). Nezapomínejme, že přísným kritikům v hudbě církevní (myslím tu na prof. Karla Ste,kera) ne-unikl ani někdejší olomoucký regenschori a autor i velkých kantát vedle mší, moteff atd. Josef Nešvera (viz kritiku Nešverovy mše ,Jubilaaa") z pera prof. Steckera v „Hudební revui” 1912). LI Nešvery opravdu v této mši není dosti jedno-litosti slohové a scelenosfi a právě názvuky z někdejší předreformní hudby prudčeji někde proniknou. Dnešní, k hudbě barokní shovívavější hlediska uhlazují poněkud hroty někdejších výtek; uvědomujeme si u Říhovského jemný smysl pro uiednacený sloh a nade vše klademe u něho zásluhu pro snahu zpřístupnit dobrou církevní hudbu i středním a do-cela malým kůrům venkovským, kde Říhavský úpině zdomácněl. Známky všeho folro nese v sobě právě mše „in hon. seti Joannis Nepomuceni”. C. S. Doušnva mše v dómě sv. Víta (28. září 1939). Dómský kapelník p. O. A. Tichý se Sdružen m pro duchovní hudbu a se svým chrámovým sborem přihlásil se na svátek sv. Václava p o d r u- h é v tomto roce do radia a to opět skladbou Karla Douši (po prvé byla to >,Missa solemnis") tentokráte byla to svatováclavská mše Doušova — ,Missa in hanorem sancti Venceslai". Mše vyšla v roce 1911; referoval jsem o ní v časopisu „Smetana” v roč. II., é. 1. (na str. 10.). Proti mši „solemnis”, vyšlé v témže roce, je tato mše rozhodně střízlivější v celkovém výrazu. V tom ohledu platí to zejména o melodioe, jejímž základem jsou motivy ze starého chorálu „Svatý Václave”. Skladatel užívá odtud několik motivových úryvků, kterých využitkovává na různých místech, vždy v provedení velmi umírněném. V celku hledí skla-datel uplatnit hlavně vokální barvy ve mši ---vedle smíšeného shoru užívá sboru ženského i mužského, vedle sboru i sól, a to s průvodem — jenom ,Benedicfus" v dobré polyfonii vedené je bez průvodu; průvod namnoze veden samostatně. Dómský kapehiík p. O. A. T i c h ý provedl Tuto mši Doušovu s velkým zdarem a jistě ničeho nezůstal dlužen j°jímu slohu (který je poněkud nestejnorodý viz ,B,enedictus ` proti druhým částem mše). Jen v ,Credu" za-znamenal jsem si deklamační chybu (Quiex Patre" — zájmeno od předložky nutno jasně od-dělit) a v offerforiu ablativ ,gloria et hanore" (dlouhé a). Graduale i offiertorium jsou motefta, která skladatel (O. A. Tichý) napsal v ušlechtilém slohu novější naší církevní hudby — zvlášť offiertorium v závěru je zajímavé. C. S. Kostelní hudba v Uh. Brodě. Na svátek sv. Ště, pána, 26. prosince f. r., bude se rozhlasem vysí lati z Uh. Brodu vánoční mše prof. Jos Martin 73 | ||||
|