|
| ||||
| ||||
|
toto nemělo by chyběti v žádné hudební knihovně a můžeme je — zvláště v dnešní, pro český národ tak závažné době, vřele doporučiti. Mnohému bude posilou k vzepětí tvůrčích sil ve prospěch národa. J. D.
Adolf Cmíral: Hudební pedagcgika. Dlouho o-čekávaná pedagogická učebnice vyšla nákladem jednoty hudebních stavů v Praze. Díl I. — Pedagaglcká psycholcg:e. Prof. Cmíral byl ji-stě — jako dlouholetý vychovatel mládeže na pražské konservatoři v Praze — neikompetenfnější napsati příručku — spíše učebnici, které jsme dosud v naší literatuře, vztažmo k hudebnímu vyučování, postrádali. Dlouhá léta jeho přednášky kolovaly v opisech a byly těžko do- Audiafur ef altera pars. Již po druhé se vyslovil v „Cyrilu” referent C. S. odmítavě o skladbách Fiihrerových. V čísle 3.—4, s,e dovolává proto názoru Sfeckerova jako autority. Není sporu o tom, že část Fiihrerových skladeb — a to dosti značná — byla napsána ve chvatu, bez vy-tčení vyššího cíle a hlavně, ve nevyhovuje liturgicky v neúpiných textech Gloria a Credo. Ale také je jisto, že po stránce ryze hudební) se udržuje v mezích vkusu a vyhýbá se trivialitě. Za několikaletého pobytu v Rakousích, za existenčních poměrů často nad pomyšlení trud ných bylo Fiihrerovi sloužiti tamním nakladate=lům. a jejich osobním zájmům. Po lehne provedi- telných skladbách volali venkovští ředitelé kůrů, krátké byly vítány i jiným ještě činitelům. Bývalý kapelník pražského dómu musil se snížiti k reprodukční úrovni alpských kostelních kůrů a mohl psáti skoro stále jen snadné práce malých rozměrů a ve skrovném obsazení. (K:olikráte se v nich zřekl i čtvrtého hlasu sborového?). — Fiihrer se nerad propůjčoval k podobné činnosti; ještě r. 1859, tedy 2 roky před smrtí, si stěžuje v dopise vratislavskému nakladateli: „Snáším skoro po celé desefil,efí muka, jsem-li nucen psáti malé, snadné a nejvýš prosté věci pro neobratné venkovské kantory a jejich maličké sbory.,.” Vyslovuje pak přání, aby s,e moohl uplatniti většími díly. Na sklad-by tohoto tvůrčího období Fiihrerova a na je-jich textové nedostatky se ukazuje jako na cel-kovou jeho úroveň skladatelskou, nepřihlíží se• však ke skladbám, které mluví pro význam autorův zcela jinak. Jsou to především díla z doby působení v Praze, v nichž se Fiihrer jeví jako talent opravdu skvělý, uplatňující se originelní, ušlechtilou melodikou a ukládající si krajní res,ervu v projevu, bez okázalých sól vo''cálníeh nebo instrumentálních, jak byla tehda (a ještě mnohem později) v oblibě. Jejich význačným rysem je vzlet, Fiihrerovi vlastní. Hojnost do-kladů pro uvedené podává na př. mše z A (cenou poctěná), velké rekviem, Te Deum z D, mše z C (f. zv. korunovační), mše z d mol, a j. — Fiihrer náleží též k nejúspěšnějším českým mistrům pastorálních skladeb. Ale ani v cizině ne-sešel Fiihrer umělecky; přes jeho mnohdy hroznou bídu vznikly v tomto období vedle jiných 3 dobré mše (op. 167, 203 a 264) a obě pašijové kantáty, díla vesměs důstojná, výrazově ušleclL. sažitelny, zvláště kandidátům státních zkoušek z hudby. Jest žádoucno, aby také druhý díl této učebnice byl v brzké době vydán tiskeml Kniha jest v jednot ivých kapi:o:ách psára stručně, zhuštěně, ale jasně tak, že není třeba výkladu k správnému pochopení látky. Autor u-vádí v každé kapitule zásady pedagogické v souvislost s hudebním uměním. To, co by se zdálo suše teoretickým, vyznívá zde (zvlášfě při soukromém studiu) velmi zajímavě, nebol autor všimá si pilně novodobých pramenů a uvádí pedagogické zásady, teorie a poznatky ve spojitost se zúsadarni, poznatky, teoriemi, děním a uměním hudebním. Tuto učebnici můžeme vřele doporučiti sbormistrům Cyrilských jednot, kteří vychovávají pěvoe, a zvláště těm, kteří se věnují hudební výchově cyrilského dorostu. J. D. Hovorna filá a umělecky poctivá. Ze všech skladeb, o nichž se zde stala zmínka, mluví vždy neien geniální hudebník, ale i hluboce věřící katolík. (LI kolika uznávaných a velebených církevních autorů z pozdějších dob shledali bychom tyto o b ě složky?). — Z jeho f. zv nedělních mší, je většina invenčně i k~om.posičně zajímavou, i přes neúpiný text. Některé skladby Fiihrerovy byly textově upraveny — a o to jde u Fiihrera jedině — i vynikajícími znalci a ctiteli, jakými byli na př. J. E. Haberf a u nás O. Horník. --Také je třeba vzpomenouti četných menších skladeb, !,sradualií a offertorií, často skvěle konce cipovaných a zdařilé charakteristiky textové, kde jsou uchovány skutečně vysoké hodnoty (Assumpta es, Confitebunfur ooeli, Consfifues eos, Invicfus neros), vedle řady jiných. Jako v ostatních skladbách je i zde Fiihrerovi hlav-ním a téměř výhradním výrazovým prosfřed'-kem s b o r a vkusně kolorující orchestr. Sólový zpěv je řídkou výjimkou. Věta je harmonicky vždy přesná, dobře zní a je zpěvná, nikde není násilných efektů nebo nevkusu, nezapomíná ani na polyfonní styl. Výrazová ušlechtilost, bohatství a rozmanitost myšlenková je po-dávána v dokonalé formě. Odsouzení Steckerovo vyplývá bud' z neznalosti tvorby Fůhrerovy, nebo z názorů tehdejší doby. Ohojí však nemá sváděti historika k mylnému úsudku, steině jako poukaz n3 nejslabší produkty (který tvůrčí duch jich nemá"?) a přezírání dobrýcL, cenných skladeb. Jak jinak charakterisuje Fúhrera Černušák (Dějepis hudby, II. díl, str. 211 až 212 a 2471). Dílo Fiihrerovo je v trvalých svých hodnotách podnes schopno života, ovšem jen, když je dobře a slohově provozo váno; pak mluví mocně k duším a povznáší je. Dojde jistě časem nového uznání, bez ohledu na nevraživost dobových názorů a jejich pomíL jejíicí oenu. A. Mich4. Sdělení redakce. K Tomuto trojčíslu přiloženy jsou nové Vánoční písně od Msgra Jana N. Boháče, pro lhlasý sbor a varhany. — Další troj-číslu přinese články a zprávy, jež musely býfff odloženy pro nedostatek místa; přinese zvláště, ocenění duchovních skladeb J. B. Foerstera k jeho letošnímu výročí osmdesáti let. 76 | ||||
|