|
| ||||
| ||||
|
běr u Foerstra bylo by ovšem z míry snadné, kdyby pouhý fakt, že někdo kom-panuje na liturgický text, sám o sobě u nás dostačil (všude jinde ano, ledaže by byl podán pevný protidůkaz). Budeme-li odfi.nud nežli z této sféry moci čerpat a se přesvědčovat, vyplyne nám skutečnost, že Foerster byl v každém oboru jediný, s jedinou tváří, nikdy s maskou.
Nejdříve musíme zjistit, j,ak Foerster sám chce, aby byl chápán jeho projev v hudbě vůbec. Napsal: „Každé umělecké dílo je zrcadlením vnitřního života svého Tvůrce.” („Stůl života"). A opět, jinde: „Skladatel hudební musí zpívati, ale on musí mluviti pravdu. Vliv libreta na hudbu je tedy dnes daleko hlubší, jelikož spojení obou je niternější a užší, a znamenalo by dosažení ideálu sloučiti obdivuhodnou poesii s obdivuhodnou hudbou.” Tato konfese umělcova je svrchovaně závažná: s naprostou bezpečností musíme z každého díla Foerstrova usuzovati, že je věrným odrazem skladatelova pře-svědčení. Nyní přistoupím k tomu, abych ve světské hudbě Foersfrově, podporované jeho literární prací (která je vysoce hodnotná ve formě i obsahu, připomínám předem), pátral po tom, co tvoří myšlenkový základ Foerstrova uměleckého zjevu. Do podrobností tuto věc vyšetřit znamenalo by samosfafnou práci. Než u Foerstra je tolik a tak přesvědčivých dokladů pro otázku, že se mohu spokojiti jenom s případy zkusmo získanými. Vybírám jeho jevištní práce. Opery: ,Debora", „Eva”, „Nepřemožení”; „Srdce”, „Bloud”, jsou díly všude mystického, někde náboženského, naposledy až konkrefně náboženského charakteru; v „Bloudu” evokuje ve snu Vítově jedinečně krásnou postavu, jíž je Regina caeli v piném půvabu Královny nebes, obklopená andílky, kteří pohazují hvězdami jako míči — vise jistě katolických barev. Ale hlavně ,Debora". Jeden kořen dra-matu věcně přece tkví v rozporu mezi křesfansfvím a židovstvím. Než křest'ansfví má tu přece svůj konkretní základ, který při bližším pohledu zjistíme velmi snadno a bezpečně: hned počáteční sbor v opeře, jímž se po krátké ouvertuře zahajuje scéna: „Z hlubin bolů, z hlubin touhy naše víra vsfříc Ti plane”, nebo ve druhém ona skvělá scéna ze sobotního vzkříšení: procesí vychází tu z kostela — sbor zpívá chorál: „Spasení :nám chystá Krista láska pravá...” — pak hudba varhanní nad orchestrem; je to sice chorálová melodie, skladatelem samým vy-tvořená, ale propracovaná v duchu ryzí církevní hudby. Než co bych dále pracoval na tomto a příbuzných místech opery; hlavní, dokumentární přímo je, co právě o duchu opery sám Foerster napsal: „Aniž jsem čekal dokončení textu, dal jsem se ihned do práce. Chorál zaznívá z otevřených dveří chrámových do probouzejícího se jara. Doba velikonoční. Vzpomněl jsem Osenic. Chorál je pracován kontrapunkticky; canfus firmus proveden všemi hlasy; nikoliv nadarmo byl jsem žákem F. Z. Skuherského. Po tomto introitu, jenž byl skutečně vstupní modlitbou, pokračoval jsem rychle, pracuje denně na své skizze, a tak se stalo, že Kvapil, s nímž jsem se zcela spřátelil, neměl ještě hotovo druhé dějství, když jsem mu předehrával prvé. Přijal ochotně mé návrhy: sbor vzkříšení na hřbitově... ZivoT ležel přede mnou jako krásné údolí s kvetoucími zahrada-mi, zatopenými sluncem, dobrým, jásavým sluncem. Nebylo ani času, ani popudů zabývati se těžkými problémy životními, nebyl jsem váben ani připoután k zemi...” (Z „Poutníkových cest”, L, „Paměti”, díl IL) A jsem-li už u uvedených chorálů, nemohu si odepříti, abych v souvislosti neupozornil na význačnou technickou vlastnost Foerstrova umění skladebního: na polyfonii myslím; z církevní hudby, katolické, podle vzoru velkého svého otce Josefa Foerstra, stavěl Foerster J. B. polyfonní základnu pro veškeru svou hudbu (i mimoduchovní a mimocírkevní). Jeho hudba je v zásadě polyfonního rázu vůbec — i Tento technický prvek dokládá základ z uměleckého prostředí katolické hudby církevní. Správně se o tom vyjadřuje Dr. O. Zich ve stati „Foerstrova ,Debora”` (v časopise „Hudba”, I. ročník): „Není pro mne pochyby, že pramen polyfonie Foerstrovy dlužno hledati v církevní hudbě, s níž od dětství srostl.” Církevní hudba tato byla přec katolická! Jdu dále: Foerstrova symfonie I. až V. není jediné, kde by nebylo vedle prožitku z vlastního života Foerstrova, které jsou z většiny hlavním zdrojem obsahové nápině, mystické nálady, jako korunujícího závěru, anebo aspoň jako po- 78 | ||||
|