|
| ||||
| ||||
|
— vůbec jeho autoři jsou jediněčně hodnotní: bl. Tomáš Kempenský, sv. apoštol Pavel, Chateaubriand, Huysmans, Barbey d'Aurevilly, vybraní básníci mystické-ho Německa, z našich Zeyer, Březina, Sládek — a co jiných, v hodnotě vysoko stojících, volených se vzácným vkusem. Mohl by býti vynikajícím učitelem pro to, j!ak proniknout nejli~od,notnější z toho, co v prostředí Církve vytvořila krásná literatura. Církevní hudby naší je znatelem jedinečným. Je šfastným i v tom„ že rozumí malbě a že i tu dovede sžít se s věcmi nejkvalitnějšími.
Poslední citát, adorující Marii Matku, je tedy podpořen poznáním knižním. Leč čtěte jej se mnou, když horlí pro Madonu ve větách nejjednodušších, maje za motiv prožitek vlastní: „Odněkud ozval se zvuk zvonu. Polední klekání: Bud' zdráva, Maria... ?` Maria, sladké jméno maminčino. Rty zašeptaly modlitbu,, slzy zavlažily oko: pojednou Maria stála přede mnou. Měla bílý šat a modrý plášf, jak jsem ji vídal na oltáři v kostele sv. Vojtěcha na Novém městě pražském...” Pozoruje s holestí, jak mizí nám někdejší krásné dojmy z církevních obřadů, zbožných průvodů. Procesí o sv. Anně: „V životě se staráme, aby vše to krásné, co nám zbylo po zhažných otcích, co nejrychleji a nejjistěji vymizelo... Toto zdůrazňování reálného a potlačování snu bude se mstíti — mstí se již.” („Stopy v písku času.") A jak ho bolí, když doba popřevratová vyvrátila kult sv. Jana z Nepomuku, ;národního světce, kdy nechybělo četných skutků lidí, nenávistí zatvrdlých; o znetvoření sochy mučedníkovy píše: ,, ... co se zde událo, není jen zneuctěním sochy, nýbrž zneuctěním a nohrdou tím, co jsme uctívali v památce sv. Jana Nepomuckého, pinění povinností a dodržení slibu a slova, byt stálo i život. Ano, ideály se vyměňují, obávám se, že ve zlé." A o víc ještě jde. Život u nás byl přizpůsoben klamným vědeckým názorům, jimž jednak postaven novověký životní názor Gomteův (jeho sluhové ,humanity" místo „sluhů Božích” katolíků, protestantů a deisfů) za vzor, nebo sice Kristus, ale s vyloučením katolického vyznání víry -- výsledek všeho: n--návisE ke katolicismu, že toto náboženství jest věrou pro duševně méně hodnotné. A tu v té době mezi jinými je tu Foerster se svým velkým uměním af ve skladbě, či hodnotných poznámkách, v projevech slovních. J. B. Foerster v tomto ohledu člověk věru nadčasový. II. Duchovní hudba. Duchovní hudbu definoval bych jalo onu, která ve svém obsahu (slovním, anebo aspoň podnětem, pojmenováním daném) zabývá se náměty, čerpanými z prostředí nadsmyslného, nad hranicemi tohoto světa; hudba církevní je onou duchovní hudbou, jež svou obsahovou nápiní spíná se s bohoslužebnými výkony,. anebo s nimi aspoň nepřímo souvisí." Tak jsem si sestrojil pojmy ve své práci: „Karel Stecker v hudbě církevní” („Cyril" 1939, str. 58) a používám jich zde, určuje jednotlivé stati své práce. Do duchovní hudby by jako samostatná díla vedle mnohých písní (hlavně modliteb) i melodramat (hlavně „Legenda o sv. Julii”) patřily i sbory: „Gethsemane a „Legenda”, o nichž jsem již psal nahoře, kde jsem prokresloval portreti J. B. Foerstra jako myslitele. Ještě poznámku, nežli přistoupím k rozbornému pokusu ,ostatních sem patří-cích děl. Jak jsem napřed hleděl J. B. Foerstra vystihnout, vyžaduje si tento nábožensky zaujatý a hluboce v tom směru přemýšlivý umělec zcela zvláštního pozoru, chceme-li proniknouti koncepci toho kterého jeho díla. Upozorňuji předem, že shledáme se u mnohého díla z oboru hudby duchovní i církevní s rvavost-mi v pojetí, což prožitek díla činí jen zajímavějším, ale současně snad pomůže zjasnit osobitý projev skladatelův, jeho zvláštní, až z hlubin duše vyvěrající kontemplaci, onu jedinečnost projevovou u Foerstra, jež u netrpělivých vyvolávala dojem šedi a proto ubírala Foerstrovi na hodnotách. Foerster, aby byl pochopen, 80 | ||||
|