|
| ||||
| ||||
|
pofřebuje času i přípravy pro jeho hluboké dílo a pilné studium; i hudebníkovi je fřeba aspoň částečně vcítit se do jeho bohatého duševního základu; pak se mnohé vyjasní a mnohému se člověk přiblíží a — porozumí. Mně aspoň četba autorů, miláčků Foersfrových, byla pro pochopení Foerstra hodně nápomocnou. Je to zvláštní svět, který Foerster získává si částečně i z knižního poznání; a pomáhá vnímajícímu aspoň kus tohoto světa z knihy si osvojit. Sám vlastně jen praktik v řemesle musickém jsem tuhle studnici poznání nikdy nezanedbával.
„Hymnus andělů” — op. 13. - - prvá kantáta J. B. Foerstra, komponovaná v r. 1899 a po prvé provozovaná v Olomouci (zároveň s duchovní kantátou Josefa Nešvery „De profundis” jako novinkou). Je to skladba určená pro smíšený sbor čtyřhlasý. (který v druhé části se rozmnožuje ve dvojsb_or) a orchestr. Slavným podkladem je excerpt z básně „Anděl” od Svatopluka Cecha. Skladbu věnoval J. B. Foerster pamáEee drahé, nezapomenutelné matky, kterou Foerster tolik miloval. Píše tuto věc po její smrti — místo ,Requiem" oslavný hymnus. Rozumíme skladateli. Své drahé matce nemohl za všecku tu lásku a obdiv, který pro ni měl, přáti ničeho jiného, nežli p,osmrtnéh.o blaženství na nebi, jehož se jí mohla do-stati ve spasení věčném. A tak hymnus andělů je velkým chvalozpěvem majestátu Boha, v němž rozevřenými branami lze zříti všechnu velebnost Boží i nádheru "adsvětí. Tímto zorem a jeho zážitkem utěšuje skladatel bolest nad ztrátou bytosti, jemu v životě snad nejdražší. Skladba vychází ze fří motivů: A B C které v závěru díla, v hotové spoustě tónů ve sboru i orchestru spojují se v jed-notu zdrcujícího až účinu. Jedinečný chvalozpěv ryze katolického zabarvení obs.ahového. České „Te Deum” ve volné formě. K ,Stabat Mater", druhé kantátě Foerstrově (op. 56.) z roku 1908 přecházím. Starobylá sekvence, jež už od dob chorálu byla předměfem skladebného usilování. Palestrina dal jí vzácnou část ze svého skladatelského umění, když před ním Josquin de Prěs se o zhudebnění Textu se zdarem pokusil; pak zas Lasso a další — pak Scarlafti, Astorga, Pergolese, Boccherini, Haydn, Rossini, Schubert, Liszt (v oratoriu ,Christus" vedle ,St,ab,at Mater speciosa"), Verdi, Rheinberger, Dvořák, Musil, Dr. WifE — to t;ak spíš namátkou, nežli v souhrnném přehledu uvádím. Tato skladba zhudebňuje se přibližně ve dvou formách: v oné, jež v jednom toku uvádí text v tóny (starší původem), a té, jež rozděluji celou sekvenci ve více dílů a kančí v žávěru pravidelně iubiloso. Ona prvá obyčejně vy-kazuje dvojí náladu: Truchlivou až k verši ,Eja Mater", odtud počínaje jasnější; prvá spíš dramatičtější, druhá klidmější, ve způsobě modlitby. V té druhé po-době založil své ,Stabat" J. B. Foerster; a přec do tohoto pojetí i vnějšně vložil kus osobitého základu, jak ukáži. První strofy líčí u Foerstra hrozný bol, bědu všech oněch strastných chvil, které Maria, Matka Boží, na Golgotě prožívá. Je-den hlas po druhém přichází tu s motivem A, když přednáší: ,Stabat Mater dolorosa, iuxta crucem lacrimasa": A 9~—~-P Sta - bat Ma - ter do - lo - ro - sa Týž motiv vládne v sopránu v druhé strofě: ,cujus animam gemenTem"; ve slovech: ,pertransivit gladius" prvý výkřik bolesti; motiv A ocítá se znova nad slovy: „;0 quam fristis et afflicta”. Potom soprán přináší: 81 | ||||
|