|
| ||||
| ||||
|
vina..." Ve Staré Boleslavi na hradě je hostina, jíž kníže Václav nerad se zúčastní; mezi ním a Boleslavem vznikne spor, pak zápas, v němž Boleslav pod-lehne; jeho přátelé však knížete Václava pronásledují k dveřím chrámovým, kde ho meči ubíjejí. A poslední slova, jež plynou Václavovi se rtů: ,Umírám. Bože, duši moji přijmi a chraň mou zemi" soustřeďují v sobě dvě velké Václavovy lásky: Boha a vlast! Lid pláče a naříká: „Co bude, Bože, s námi?” Náhlá změna: z prostředí zemského utrpení a bídu do nebes království. „Allelujah?” andělův a oslavná píseň: „S žalem i plesem Václava duši nesetu...” Následuje recitativ Ducha času: „Pad' kníže míru. První bratrovražda ulpěla na ctném Přemyslově rodu.”
A závěr: „Václave, kníže, vojvodo té země, Ty neoslyšíš, vid, své drahé plémě?” Jak náladově končí tento slavný projev ve skladbě? Následuje Andante solemne, v něm smíšený sbor, pak Andante religioso, v něm dětský sbor před-náší starobylý chorál svatováclavský za průvodu sboru i orchestru, pak chorál znovu v obou sborových formacích v jásavém fortissimu uzavírá. Svatý kníže Václav je v této kantátě dolíčen nejvěrněji, v něm je ztělesněna idea svatováclavská způsobem, jehož hloubky marně bychom hledali ve všem tom, co pro tuto ideu u nás umělecky bylo až dosud tvořeno; svatý Václav, služebník Boží a vzorný vládce země; víra v Boha a láska k vlasti — nejvznešenější city národa, jež tu v hudbu vtělil Foerster, umělec, který celým svým životem člověka i umělce se po drahnou dobu tak svědomitě připravoval; sem, do této kantáty vlil nejkrásnější, nejhodnofnější, co mu život dali „Hymnus”, „Česká píseň”, kantáta „Mrtvým brafřím”, sbor „Sv. Václave” bezprostředně předcházely. V základním tomto zachycení skladby nesmí býti zapomenuto ani na jednotliviny. Tu nejdřív na sebe upozorňuje motivický průkres osoby svatého knížete; jeho prvky obsaženy jsou v motivu vystupujícím hned v prvých taktech orchestru: V tomto rozsáhlém materiálu je zatržený motivek jedním ze zvlášt důležitých stavebních kamenů; s jeho názvuky setkáme se třeba v dílu III. v průvodu orchestru, když Vladivoj zazpívá: „Bud, můj kníže, zdráv?” (str. 69 klavírního výtahu), s ním je příbuzný základní motiv andělského „Allelujah?”, jenž ie také vedoucím motivického materiálu orchestru v tomto místě. Tektonicky je podstat Václavova padána nejvýš zdařile. V dokonalém podání druhých osob, všech, at báby Ludmily, či zas matky Drahomíry a bratra Boleslava, a v zdařilém výstihu rolí episodních spočívá další půvab kantáty, který má zde i tu výhodu, že vedle těchto postav vyrůsf,á osobnost Václavova jen ještě průzračněji. Velmi štastně vystupuje ve skladbě i sborový kolektiv, at už jde o lid Václava zbožňující, či o sbory vojskové nebo o zbrojnoše při kvasu. Kolik náladového prostředí tu je, kolik kontrastů a jak přirozeně zachycených? Výsostný úkol piní sbor, když je nositelem písně nebeštanů, nebo když .podává v konci sklad-by zkonkretněnau Tužbu básně — mistr vokální skladby vydal ze sebe to nejlepší. V tomto úkolu sboru je právě obsažena ona transposice ze životu pozemského do nadsmyslna, kterou v féfo skladbě J. B. Foerster provedl zvlášt zdařile. Sv. Václava složil mistr k svatováclavskému milleniu, v době, žité ještě v mnohých omylech u nás, předešel čas právě také tímto svým dílem, nebot v něm ztělesnil devisu dneška: „Bůh a vlast?” Foerstrův. „Sv. Václav” byl vytouženým dílem naší duchovní hudby. LIž Dvořák zabýval se plánem napsati oratorium na foto téma, jehož zhudebnění jsme tak dlouho postrádali a jež by mělo tvořit protějšek k jeho sv. Ludmile. Kult sv. Václava nebyl v naší církevní hudbě zanedbáván. Jsou to mše: Skuherskéha, Sychrova, Treglerova, Doušova, které jsou věnovány památce světcově, z nichž všechny, kromě mše Treglerovy, pracují s chorálem svatováclavským. Je tu řada drobnějších věcí, hlavně motfet a pak dvě svatováclavské kantáty od Josefa Nešvery a J. C. Sychry, obě pro sóla a sbor 85 | ||||
|