|
| ||||
| ||||
|
Ale mýlil by se, kdo by si představoval život v rodině skramníckého kantora jenom piný bídy,a hmotných starostí. V rodině mého praděda, fřeb.a obývali jen jedinou světnici - kuchyně neměli a vařili v síňce v nístěji - - bylo jedním z hlavních kusů nábytku klavičembalo. Na něm hrával praděd, na něm se učila hrát i jeho dcerka Kačenka. Svědčí o tom sešit psaných klavírních skladbiček, podepsaný jménem mé babičky, Katharina Barochová. Hudební klub mládeže v Praze vybral z něho na pořad svého 5. hudebního kroužku 8. června 1938 drobnou skladbičku „Pochod myslivců”, kterou zahrála její pravnučka.
Skramnícký kantor František Baroch, i když byl nucen přerušiti svá studia, nepřerušil své spojení s Prahou. Byl výborný klarinefista a býval zván na výpomoci do orchestru Stavovského divadla. V naší rodině se zachovala tradice, že tam účinkoval i pod takfovkou Mozartovou. Kateřina Barochová se provdala za učitelského pomocníka Františka Klímu v iIvalech, kde se jim 10. května 1828 narodil syn Jan, můj otec. S ním se později přestěhovali do Kyj, kde byl potom můj děd farním učitelem až do své smrti 30. října 1856. Jaký byl život v kyjské škole, domyslíme se snadno z toho, že děd měl platu 16 zlatých ročně. Měl kromě toho i skrovné příjmy ze školního platu, který mu přinášeli každou sobotu děti bohatších sedláků, a kterému se pro-to říkalo sabofales. Ale ani to by bylo nestačilo, a proto musil si přivydělávati hudbou. Vychoval si celou kapelu, proto na jedné z jeho skladeb (na pastorele, která byla hrána na nedávném koncertu vánoční poesie) je.p,od jeho_jménem jako skladatele připsáno tužkou slůvko ,kaplmajstr". Chodíval se zpěváky i hudebníky nejen o pohřbech, ale í p svatbách a podle kalendáře i o významných svátcích zahrát místo blahopřání a přijmout nějaký groš nebo dar na potravinách. Z latinského calendae (kalendář) vzniklo tím české slovo koleda. Kantoři (v původním významu latinského slova zpěváci) chodili po domech zpívat a vy-koledovat si na živobytí. Dědeček si asi vykoledoval dost grošů, když mohl posílat oba své syny do Prahy do škol, staršího Jana, mého otce, také na varhanickou školu, jak o tom píše ve svých vzpomínkách rektor pražské konservaToře Karel Hoffmeister. Hoši ovšem musili chodit každý den 10 km pěšky do Prahy a 10 km domů. Jenom za tuhých mrazů v zimě přespávali v Praze. Vylíčil jsem tento vnější, hmotný rámec života starých kantorů na svém pradědu i dědu snad poněkud obšírně. Ale chtěl jsem těmito skutiečnostmi vyvolat v mysli čtenářů typický rámec nuzného a stísněného jejich života, aby tím jasněji vynikla radostná náplň jejich života duchovního a kulturního. Ten byl vy-piněn bohatým a krásným jejich poměrem k hudbě. Co kantor, ta byl zpravidla dobrý, ba výborný muzikant, dobrý varhaníka spolehlivý zpěvák, který ovládal obyčejně všecky sfrunové nástroje i některý nástroj dechový. Na kůru byl po-tom bezpečným vůdcem celé družiny ochotných pomocníků i pomocnic, kteří po několika letech jeho pobytu v obci bývali věfšinou jeho vlastními žáky a od-chovanci. Hudba na kůru bývala figurální, zpěv býval doprovázen vedle varhan malým orchestrem aspoň dvou houslí, basy, flétny, klarinetu a nezbyfných dvou lesních rohů. Ve volbě skladeb se i venkovští kantoři nespokojovali ledajakými „pargamyškami”, jak se tehdy říkalo skladbám skladatelů třetího řádu, nýbrž odvažovali se i na skladby největších mistrů, jako Haydna, H~ndla, Mozarta i Ba-cha. Největší oblibě se ovšem těšily skladby českých skladatelů pražských i rožmitálského kantora a velmi plodného skladatele Jakuba Jana Ryby, který padesátiletý r. 1815 v Rožmitálu zemřel. Jak spočítal Rybův životopisec, řed. F. A. Slavík, složil Ryba vedle 1158 světských skladeb 216 kostelních děl. Ryba také —asi o deset let později než můj praděd — byl již na studiích filosofických v Praze, a byl odvolán domů, aby vypomáhal nemocnému otci ve škole. A ve škole již uvázl. I když valná většina skladeb Rybových a jiných jemu podobaných kantorů té-měř zapadla, jedna zásluha jim zůstane v dějinách české hudby vždy, že navazujíce na starší nápěvy duchovních písní, projevujících prostým slovem i jímavou melodií zbožnou mysl českého lidu, udržovaly souvislost s duchovým 2ivo- 91 | ||||
|