|
| ||||
| ||||
|
A protož, křeseané, slavme ten Hod Páně, pro Kristovo narození, a to pro naše spasení, vesele zpívejme,
Ježíška vítejme! Ryba složil prý 25 takových zpěvů pastýřských, jejichž vyvrcholením byla česká vánoční mše, nově u Pazdírka v Brně vydaná. Škoda jen, že nová, modernisovaná úprava (přesněji řečeno, „oprava”) starého textu úpině setřela je-ho naivní, prostomyslný, ale fím jímavější ráz. Velmi oblíbená byla i pasforela „Sem pojďte, věřící, v radostném plesání”, kterou jsem kdysi o vánočním Hodu uslyšel jako radostné překvapení v rozhlase z Londýna. Vánoční koledy, které ve své přebohaté rozmanitosti jsou vedle staročeských zpěvů rorátních nejvýmluvnějšími projevy lidového cítění nábaženskéh.o, byly nazvány vánoční poesií. Je v nich nesporně velmi cenný doklad lidové poesie, která v době počátečných projevů nové, obrozující se kultury národní pinila zbožné mysli našich nejširších vrstev duchovou potravou sice vélmi prostou, ale velmi potřebnou. Vyvírajíc přímo z hlubin duše roznícené vírou v Spasitele, roznícené poselstvím lásky, hlásající pokoj lidem dobré vůle, podávala hluboce útěsné dary všem lidem pocifujícím útisk a strádání. Staří kantoři, kteří sami žili v neradostném strádání, byli svou hudbou dárci radostného povznesení a za-slouží, abychom proto na ně vzpomínali s uznáním, že právě těmito duchovými dary pomáhali nejširším vrstvám překonávati těžké doby. Dnes víme, že v těchto darech bylo snad — jak jsem již napsal — jen prosté a naivní, ale ryzí a iopravdové umění. O jedné koledě se tu chci zmíniti podrobněji, i když jsem ji nikdy neslyšel zpívat v kostele, nýbrž jen doma od maminky. V posledních dnech před vánocemi snesla maminka s půdy betlem. Byla to vlastně lafková kostra, na níž byla připevněna nad sebou na příčlích tři prkénka, na jakých mívali dříve obchodníci navinutá sukna. Spodní bylo nejdelší a nejširší, vrchní nejkratší a nejužší. Celá tato kostra byla zakryta mramorovaným papírem, postříkaným od malíře pokojů barevnými skvrnami, aby celý bet-lem budil dojem skal terasovitě nad sebou navršených. Dole uprosfřed byla ve skále jeskyně, v níž stály jesle s Jezulátkem, po obou stranách jeskyně byli rozestavěni ovečky a pastýři, z nichž většina měla (rouby i jiné hudební nástroje, a po celých skalách vedle pastýřů bylo pino figurek spěchajících do Betlema s dárky. Před jeskyní byla připevněna plechová lampička s olejem, v níž hořel ve dne v noci knůtek, a foto kmitavé světélko dodávalo naší kuchyni v noci svými mihotavými stíny zvláštního tajemného přísvitu. Když byly jesličky zavěšeny nad postelí na zeď a dostavěny, postavili jsme se všichni kolem, a maminka nám zazpívala koledu, při níž rákosovým proutkem ukazovala na svých figurkách jednotlivé dárkyně i jednotlivé muzikanty. Pamatuji se dobře, co dala mamince shánění, než si opafřila všecky figurky, aby měly všecky dárky nebo nástroje, o nichž v koledě zpívala. Nejstarší figurky byly z papíru, podlepené na tvrdší podložce, a maminka je připevňovala špalíčkem dole k figurce přilepeným. Později přibývalo figurek vyřezávaných, jak je dosud můžete koupit na vánočních trzích. Koledu jsme uměli všichni nazpaměf, otec ji pro paměf napsal v notách, i později jsem ji četl ve dvou knížkách a nejnověji jsem ji našel mezi vánočními koledami, které vydal nákladem Hudební matice Jaroslav Křička, ovšem s jiným nápěvem. Ale text není nikde ani úpiný, ani správný, jak dokazuje nepřesná strofická forma, nebo zkomolené verše, ač leckde rýmy jasně ukazují na správný text. Text jsem našel ve dvou knížkách: Josef Dufek'má v knize „Naše Horácko jindy a nyní” (z r. 1893 na str. 127) strofickou formu v šesti slokách poměrně 93 | ||||
|