|
| ||||
| ||||
|
datel mistr Ant. Dvořák, který se o provedení velmi pochvalně vyslovil. Dvořák byl také zvolen 5. října 1883 čestným členem zpěváckého spolku „Boleslav” a Hruškoví napsal dopis: „Milý příteli! Čestné vyznamenání, kterého se mi,od Vás i Vašeho spolku dostalo, naplňuje mě radostí velikou a děkuji Vám z piného srdce za to. Býfi čestným členem spolku takového, který tak krásně pěje, je pravou rozkoší pro mne, a že Vy jeho vůdcem jste, těší mne velice, neb ve Vás vidím hudebníka nad jiné vynikajícího, který jen ušlechtilé a krásné pěstuje a proto také tak krásných úspěchů, jakých jsem před nedávnem svědkem byl, si vydobývá.
Ubezpečuji Vás, že provedení mého Stabaf zůstane mi nezapomenutelným, a nevím ani, jak dost bych Vám za to děkovati měli” Hruška ve své praktické činnosti byl podporován celým sborem přátel, který si zakrátko v Boleslavi kolem sebe vytvořil. V něm zvlášt vynikali zemřelý profesor Karel Sfecker, který při produkcích Hruškových spolupůsobil hlav-ně hrou na varhany i na klavír, pak zemřelý řídící učitel Luděk Vomáčka (otec skladatele Boleslava Vomáčky), Hruškův přítel nejoddanější. Měl jsem štěstí, že jsem poznal ve svém mládí všechny hlavní spolupracovníky a ctitele Hruškovy, kteří o jeho praktické činnosti, jeho povahové ušlechtilosti, o jeho výlučném zájmu pro hudbu církevní měli jenom věty největšího uznání a obdivu. By11 to vesměs výborní zpěváci a lidé, jimž zpěv na kůru i ve zpěváckém spol-ku byl nejkrásnější životní nápiní. Všichni také zpívali ve sboru mého nebožfíka otce, kde jsem je vlastně poznal. Uvedu alespoň jména pánů (když členky dámského sboru rychle se měnily) z prvního tenoru Josef HruškaS bratr skladatelův, sólový tenorista, Jaroslav Chmelík, Jaroslav Stehlíček; z druhého tenoru Jan Mafějec; z prvního basu Krištof Karnoll, Josef Sládeček, Josef Soustružník, Josef Bednář ,a hlavně: JUDr. Jos. E. Slavík, sólový basista, zpěvák inteligentní, předseda spolku „Boleslav” (který jako starosta města byl podporovatelem snah pro církevní hudbu mého otce — jemu je také připsána největší otcova mše ,Missa solemnis") ; z druhého basu Karel Bělohradský a J. Vlk. II. Skladatel. Hruška byl skladatelem takřka výlučně církevních děl. Světských napsal málo. Byly to věci spíše příležitostného rázu, zejména: „Slavnostní sbor”, dále sbory „Vlasti má, ty země”, „Jako hájem větřík vlahý vane”, „Jubilejní zpěv „Zastaveníčko” a „Kantáta”, skladby pro orchestr: „Čtverylka”, „Selanka” a „Předehra”. V církevní hudbě byly to formy: mše, Te Dea, dále motetta a Pange lingua, ve kterých Hruška výlučně pracoval (vedle sborů příležitostných hlavně na české'texty). Ve mších projevuje se vývoj Hruškovy práce skladatelské nejvýrazněji. Jeho první mše do F a další „Česká” z r. 1870 a 1873 vycházejí z reformní katolické hudby F. Z. Skuherského, a to z jeho druhého údobí, kdy přesně navazoval na reformu německou. Missa super „Narodil se Kristus Pán” 1877 je už psána volněji, zrovna jako mše „In hon, scti Caroli Borromaei 4 vocibus cantanda” z r. 1879 a „Missa in hon. scfi Joannis Nepomuceni” z téhož ro, ku. K piné samostatnosti vyvinul se Hruška až ve své representativní práci, ve mši „Ecce dominus venief”, pro smíšený sbor a varhany,,op. X., dopsané 16. září 1880. Považuji tuto mši za nejlepší Hruškovo dílo, které přímo strhuje krásami melodických linií, vzpomínám aspoň dua ,Et in unum Dominum” a ,Qui cum Patre" a zvlášt jemu předcházejícího ,Et in Spiritum sanctum" (samotný tenor) podaného ve skvělé, nijak však změklé kantiléně (vesměs partie z ,Creda"). Nejkrásnější je tu sopránové sólo z ,Benedicfus". Harmonika mše je zajímavá na svou dobu a pro církevní hudbu rozhodně volná, polyfonie ,ne .sic výlučná, ale přec hojněji zastoupená, rytmika svěží, výstih slova věrný a ušlechtilý, porozumění pro možnosti vokálního tělesa i varhanního a po případě instrumentálního partu dokonalé. V tomto slohu pak jsou psány i mše další, spíše praktického významu, jimiž jsou: „Missa in hon. Ss. Nominis Jesu” z roku 1884, op. XIV., původně pod 96 | ||||
|