|
| ||||
| ||||
|
titulem „Missa pro duabus vocibus cum organo” vydaná, a ,Missa Vele,hradensis", pro smíš. sbor bez průvodu z roku 1884, a „Missa choralis” z roku 1886 pro smíšený sbor a varhany.
Vznosnějšího obsahu naproti tomu jsou mše ,Missa in hon. s. Laurentii % pro smíšený sbor a varhany z roku 1887, op. XVIL, a mše ,Gaudeamus,omnes" pro čtyři smíšené hlasy s průvodem varhan z roku 1887, op. XIX. Kvantitativně největší prací Hruškovou je „Missa de Be.ata”, o které referuji v minulém čísle „Cyrila” na jiném místě. Hruškova „Te Dea” jsou skvělými pracemi z oboru této formy, a ono „Te Deum” op. 12. považuji za jedno z nejlepších, která u nás byla napsána. Z formy motett proniká zvlášt výrazně „Ascendit Dominus” z r. 1883. V něm skvěle zachycena jest sl,avnosfn,ost naší katolické hudby církevní. Vysoké hod-noty jsou i vánoční moteft,a Hruškova, jedno české „Narodil se Kristus Pán” a jedno latinské ,Viderunf omnes genfes". V prvém případu Hruška použil antifonního způsobu komposice, když nechal předzpěvovat sólový soprán ve hlavních dvou dílech duchovní písně „Narodil se Kristus Pán”, kterou doslovná do tohoto motetfa vtělil. Varhanní průvod je tu zvlášt ušlechtilý. Originelní je motetto ,Viderunt", které navazuje na barokní hudbu někdejších pastorálek na venkově, ale přetavenou do hudby novější tak štastně, že nikde neuráží vy-pjatějších požadavků na církevní hudbu vánočního období. Hruška také psal „Pange lingua”. Jedno z nich je zvlášt zdařilé. Je to op. XIII., psané pro ženský čtyřhlasý sbor (prvá sloka), mužský čtyřhlasý sbor (druhá sloka), jenž je totožný s prokom,pováním prvé sloky, a smíšený sbor (sloka poslední). Snad je to nejkrásnější Pange z našich vůbec, přes svou jednoduchost. Pod op. XIII. napsal Hruška ještě další dvě Pange lingua pro smíšený sbor. Tak bych aspoň v náčrtu uvedl něco o Hruškových skladbách z oboru hudby církevní. Kdo by se zajímal blíže o Fr. Hrušku, našel by podrobnější rozbor v mé práci „František Hruška”, vydané v Praze 1913, v edici „Cyril”. V této své publikaci podal jsem nejen rozbor jednotlivých děl Hruškových„ ale snažil jsem se také zasaditi Hrušku a jeho církevní dílo do vývoje naší a p.ak' německé katolické hudby církevní. Pokud se týče české hudby církevní, umístil jsem Hrušku způsobem, na němž ani dnes bych ničeho v zásadě nemohl měnit. Snad tu dostačí citát z mé práce, kferýzakončuje moji úvahu o postavení Hruškova díla v toku rozvoje naší české hudby církevní. „Skuherský s Faerstrem vrátili se nejprve k slohu Palestrinovu; pak Skuherský osvěžil církevní hudbu moderními prostředky projevu, a našel tu výborné žáky, Hrušku a Sychru, kteří rovněž jako on vyšli ze studia starých mistrů a v dalších pokrokových snahách svého učitele sledovali; při tom Hruška ztratil něco málo, Sychra vůbec nic z toho, co studiem starých získali. Polyfonii a prostředky moderní hudby nejideálněji dovedl sloučiti Stacker ve mši solemnis. Založil ji tak čistě a osobitě, že neváhal jsem jí vytknout místo díla, které otvírá novou fázi ve vývoji naší církevní hudby. Mohu zde prostě odkázati na to, co jsem v monografii o Steckerově mši „solemnis” uvedl. Steckerova „Missa solemnis” je mně vzácnou sponou, pojící dva zdánlivě odlišné směry naší církevní hudby: onen, kterému říkají moderna církevní hudby, i onen, který jej předcházel. Sfeckerova mše znamená však ještě víc: je mi výmluvným a přesvědčivým stanovením nových cest, jimiž jedině může se církevní naše hudba dále brát, má-li dobře prospívati. Je nejjasnějším a nejštastnějším spojem všech těch pokusů o nový styl, které tajily v sobě skladby Skuherského a jeho dobrých žáků, kteréž dovedly vtisknouti naší české církevní hudbě úpině samostatný ráz.” Pochvala a pohana získávají na důležitosti teprve tím, kdo je vysloví. Co je obzvláště v hudbě důležito, protože zde se cítí každý ke kritice povolaným. P. Cornelius. 97 | ||||
|