|
| ||||
| ||||
|
ním nálad i celkového baladového tónu básně Medkovy. Obě balady řídil se zvláštním zdarem dosavadní substituf dirigenta pražského „Hlaholu” p. J. Herle, p. Dr. Václav Smetáček; sbor, sólisté i orchestr („Česká filharmonie") byl tu sliti pod energickou taktovkou v soulad, který imponoval pro své skvělé barvy 'i pro jedinečný výstih v detailech. Celkové pojetí obou balad bylo slohově úpině zdůvodněné. Z dobrých sólistů (pí Vojfková-Paříková, pp. Karel Leiss a Bořek Rujan) podala pí Paříková výkon zvlášť zdařilý. Nyní k dvěma duchovním kantátám — tu již pro referenta vyrůstá, choe-li vystihnout skladby — úkol potížný. Předem Axmanovo „Stabat Mater”. Ve sledu historického vývoje tohoto, jak v základu výstavby byla skladba řeše-na, máme dvě základní formy pojetí. Předem prokomponování celého textu v jednolitém vývoji. To je forma sfaroklasického pojetí „Stabat Mater” (Josquin de Prés a Palestrina hlav-ně), při čemž prvý díl — líčení utrpení Matky Boží — se diferencuje od druhého, jenž se z j a s ň u j e a vyznívá spíš v oddanou modlitbu ke Královně nebes. Nebo rozpad celého díla v několik částí, při čemž hledí se k slovu aspoň potud, že udává základní náladu; při tom závěr vyznívá ve skvělé iubilose Pergolesi. Jednotlivé úseky dobové vtiskovaly ovšem obojímu vnějšímu pojetí „Stabafu” svůj osobitý slohový ráz. V naší české literatuře hudební Dvořák a Mu-sil rozložili svá ,Stabat" do řady obrazů, jimž dominoval skvělý závěr. — J. B. Foerster vrátil se k nejstaršímu způsobu pojetí navenek, ale
u v n i t ř procítil svou skladbu, vyjádřil celou stupnici bolu Matky Boží, čistě lidsky, aby pak v druhém dílu přestoupil do výšin nadzemských a v hudebním jedinečném zachycení otevřel bránu pro vzbuzení představ nejvyššího bIažensťví v ráji, jehož lze dostihnouti přímluvou Matky Boží. Emil Axman pojal svoje ,Stabat Mater" velmi osobitě. Snad to vyjádřím takto nejjasněji: přistupuje ke komposici z hloubky věřící, chtěje hudebně promyslit Madonin ideál nejprve v celku, a to v jednotící představě Královny nebes, velké Přímluvkyně — pak ovšem mu zejména v prvém dílu nevypadne detail do piné hloubky: všechnu lidskou strázeň Matky Boží nevyčerpává výrazem, spíš ji n a z n a č u j e, (aniž by ji ovšem na jediném místě přehlédl); ve druhém oddílu (začínajícím slokou: ,Fac, uf ardeat oor m~cum") už ovšem hudba je prolévána vroucí láskou ke Královně nebes féměř výlučně a z lidských j ,-_jích bolestí sotva jen tu a tam reflex — proto mezi prvým a druhým dílem ve skladbě není značnějšího rozdílu a tak spíš do sebe vplývají. I hudba Axmanova je zvláštní. Má rozhodně duchovní ráz; je podivuhodná Josef Barfoš: Foerstrova čítanka. K jeho osmdesátinám vydalo 1939 Školní nakladatelství v Praze. Cena váz,. 29 K. — Na 93 stranách velkého formátu zhuštěnou formou slovní a přehledným výběrem ukázek ze skladeb koryfea současné naší hudby podává výborný znalec Foersterův široké obci čtenářů obraz životního díla J. B. Foerstera, díla po stránoe umělecké tak mnohostranného a exaltovaného. Z obsahu citujeme: Fotografie skladatelova, báseň F. X, její s 10 h o v á r y z o s t je subjektivně Lyrická ve svém základě a ukazuje tuhle svou vlastnost nejlépe v partiích sólových, melodicky zejm& na skvěle vypravených; celkový výraz nevymyká se novějším vymoženostem; pracuje s nimi opatrně, přirozeně a hlavně: v z h 1 e de m k d uchovosTi tématu naprosto přiléhavě. Duchovní kantáta takto založena znamená krásný přínos do vývoje této formy u nás. Foerstrovo „T e D e u m”. Jak jsme vděčni právě Foerstrovi, že v posledních dvacíti letech věnoval duchovní i církevní hudbě svou zvýšenou pozornost. Z této doby právě pocházejí je-ho mše („Mešní píseň", „Mše glagolská”, „Missa in honorem seti Francisci Assilsiensis"`),, „Ave Maria” (několik), ,Pange lingua” atd, a pak skladby duchovní: „Hymnus”, „Sv. Václave” a největší dílo, kantáta „Sv. Václav”. „Te Deum” je na rozhraní hudby církevní. Je to skladba ryze fioersfrovského rázu. Chci fím na-psati, že svým v ý s ť i h e m o b s a h u vyjadřuje nejdříve pinou originalitu svého tvůrce. Foerster je hluboký náboženský myslitel, nábožensky, konkrefně: křesťansky a jasně katolicky zaujatý horlitel a právě tento jeho charakter člověka nutí ho jako umělce, aby se v náboženských tématech vyjadřoval co nejhlouběji, nejvroucněji. Způsob prokomponování textu „Te Dea” 1 ve velkých formátech mu přirozeně nedostačil. Zdrcující až iubiloso „Te Dea” Berliozova ho nestrhuje zrovna jako vznosné a v dynamickém zachycení až monotonní „Te Deum” Brucknerovo (v IX. symfonii); bližší je mu už „Te Deum” našeho Dvořáka (toho tolik miloval) právě pro víc kontrastů; Ed;ara Tinela si vážil — >,Te Dea" jeho (dvě) a `jiných re-formátorů církevní hudby zejména z Německa obdivoval; přesto své založil j i n a k, na hlubokém r o z j í m á n í zbožného křesťana — a tak: hlavně úvod a konec skladby zaznívají v rozjásaném hymnu, ve chvalozpěvu k poctě Nejvyššího, střed skladby je zvroucnělou, spíš ti-, cpou faersfrovskou modlitbou. Dílo překvapivé; vděčni jsme za ně, za jeho svéráz, novost v pro-jevu, za to, že Foerster, když utucltl někdejší zápal pro hudbu duchovní i církevní, udržel někdejší naši slavnou tradici aspoň v oboru kom-posic. Dr. Smetáček v provedení duchovních kantát už měl o něco méně štěstí — do ducha Této hudby ještě pině nepronikl, čemuž u mladého dirigenta v dnešní době diviti se nelze, (ježto produkce duchovní i církevní hudby byla minimální). Jako dirigenti „Hlaholu” má i v tom-to oboru všechny předpoklady vnější, zejména dokonalý sbor, jehož pozoruhodná část byla ještě nositelem skvělé tradice právě v oboru hudby duchovní. C. S. Literatura Šaldy na Foerstera. Promoční řeč skladatelova při povýšení na čestného doktora, jeho rukopisu a notopisu dvě ukázky, dále dvě kresby Faerstera jako malíře, článek josefa Bartoše, o jubilantovi a výklad ukázek, jichž je v knize 22. Doc. dr. Jiří V. Klíma o Franfišku Hruškovů Dr. Jiří Klíma, žák Steckerův a Brucknerův, vý- 106 | ||||
|