|
| ||||
| ||||
|
Varhany
Velké varhany v ostravském farním kostele. V květnu r. 1939 byla zahájena ve farním kostele přestavba varhan na hlavním kůru. Přestavbu provedla česká firma Jan Tuček z Kutné Hory. Nově přebudované varhany, které jsou padle Hudehní barok v úsudku josefa Plavoe. V č. 9.a 10. časopisu ,Kultura doby" napsal p. dr. Jos. Plavec článek „Prospěl barok české hudbě?”. Ve článku dochází k závěru, že barok pro českou hudbu znamená jen málo, že s hlediska celkového vývoje je barok zadržením rozvoje domácí kultury, násilným povyšováním cizích umělců a favorisováním odjinud přišlých směrů nad české a tradiční. Nová česká hudba roste po pádu baroka z jiných sociálních předpokladů a z úpině jiného myšlenkového- ovzduší. Tomu, kdo zná naše obrození, není třeba o tom vykládat; přesvědčovat o tom katolické konservativce byla by práce marná. Pan dr. Plavec není především dosti důsledný. Hned v úvodu své práce uvádí, že studium barokní hudby u nás1 jest stále ještě věcí budoucnosti, neboť většina materiálu je nezpracována. Pak ovšem apodiktické věty v závěru nemají oné strhující síly,, s níž byly formovány. Ve článku samctném je dost podezřelých nedopatření. Pan dr. P. se mýlí, že byl barok především věcí katolické círk ve, známe i barok protestantský. Dále nepotřeboval by se snad tolik pohoršovat nad fím, že F. X. Šalda „do- barokního životního stylu” zařad'uje i Komenského. Šalda totiž vytýká jako těžký hřích, že se duše česká vyhnula baroku v XVI. a XVII. století, že zůstala prostná a českobratrsky rozjímavá, trpně uzavřená v justhause srdce", t o bylo její minus, a my, moderní, v devatenáctém století musili j s m e dohánět, čeho dědové zanedbali... Důsledkem toho, že jsme neměli renaisančně barokní poesie v století XVII. a XVIII., jest Vrchlický, zjev celým svým rázem částečně renaisanční, částečně barokní. Nebof vývoj národní duše tvořivé tudy projít m u s i 1, a neprošel-li včas, musil projíti opožděně. (Viz Šaldovu essayí „HistorickÝ Torquafo Tasso, neboli předsíň k ba-roku".) Těmi a dalšími výraznými větami obrátil se Šalda proti Gammovi, když ve své „Brázdě” varoval českou duši před barokem. Než ne-jsem literátem, a proto obraťme se raději k hudbě. Pan dr. P. tu tvrdí, že zakladatel naší hudbv, Bedřich Smetana, „nemá v sobě jistě ani nejmenší rys baroka”. Pan dr. P. tu přehlíží, že u nás byl to dr. Emil Axman, který prvý upozornil na české pasforely, kantorskou hudbu barokní, jeho práce a jeho poznámky byly pak pomůckou dru Zdeňku Nejedlému, když líčil vliv jejich na hudbu Smetanovu. (Viz Dr. Ne-jedlý „Bedřich Smetana”, díl III.) Vliv fěchfo pastorel zjišťuje dr. Nejedlý v následu j,ících případech: 1. ve sboru zbrojnošů v „Daliboru”, 2. v pochodu komediantů v „Prodané nevěstě`, 3. v ukolébavce „Hajej, můj andílku” v ,Hubičce”. Dále upozorňuje dr. N. na jedno místo ve „Skočné” v „Prodané nevěstě”, potom na vstup plánů prof. Josefa Černockého, mají 52 znějících rejstříků se třemi manuály a pedálem. Nový stroj je pneumatický a má oelk,em 4226 píšťal oproti 2094 píšfalám ve starých varhanách Riegrových. Hovorna Kecalův, kde zase jsou reminiscence na Hummela (barokní skladatel). Tedy na Smetanu ba-rok rozhodně v 1 i v m ě 1. Pokud se týče Dvořáka, souvislost jeho hudby s barokem nevyjadřuje věta p. dr. P., že se najdou ohlasy 'ba-roka; v jím citované opeře „Jakobínu” je ne-jen ohlas baroka, ale celý základ — tato opera je přímo prosycena barokní hudbou, kterou ovšem Dvořák geniálně přetavil a vytvořil barokní prostředí našeho venkova i jednotlivé typy nejvýš zdařile. Pan dr. P. Také ve svém článku ne sice ex professo1 ale spíš namátkově zabírá se hudební literaturou našeho baroka; udivuje mne, že o největší práci v tamto oboru, o díle dra Vlad. Helfierta „Hudba na jaroměřisckém zámků' (správně „Hudební barok na českých zámcích”) zmiňuje se jen tak mimochodem, ačkoliv obsáhlý úvod k této- jedinečné práci zabývá se problémem baroka v piné šíři — pravě s Těmito myšlenkami měl se p. dr. P. hledět vyrovnat, zejména vyvrátit Helfiertovu větu: „Barok náleží k těm proudům světové kultury, které nejsilněji zachvátily český život.” Tu si Helfert, zdá se, dobře rozumí se Šaldou, který napsal: „Barok není stále doceněn, renaisance je stále přeceňována. Myslím, že to zaviňují známé knihy jakuba Burckhardfa, které se staly dnes estetickými a historickými katechismy krasoduchých filistrů a puristů: jest jim tolik potřebí této konvenční lži o zlatém, esteticky dokonalém a bezvadném věku moderního lidstva?” (Viz zmíněná essay Šaldova.) Pan dr. P. tedy nás nepřesvědčil ve svém článku ani muzikantsky -o tom, že nová doba naší hudby jest beze vztahu k baroku. Podle mého soukromého úsudku bylo by nejzáslužnější: důkladněji si vyjasňovat pojem baroka v naší hudbě. Máme zde pino docela protichůdných názorů. Tak 'na př. recensenf ,Hudební revue”, Jan Kunc, ve svém obsáhlém posudku díla Helfertova „Hudební ba-rok na českých zámcích” Tvrdí, že H. neprávem nazývá hudbu oné doby hudebním barokem, a podle něho barokní hudbou lze nazvati teprve hudbu Wagnerovu. (Viz „Hudební revue” roč. X., str, 257.) Po tom, co bylo mnou napsána, výtka p. dra P.., jak ji cituji nahoře, mířená na katolické konservativce, dobře nedopadá. Spíse p. dr. P. měl by opraviti svůj odsuzující výrok o významu baroka zejména pro českou hudbu. Pokud se týče katolické hudby církevní, právě katoličtí konservativci to jsou a byli, kfeři z většiny barokní hudbu církevní odmítali, a to proto, že tato hudba nedovedla najíti hranice mezi světským a duchovním, proto z prostředí těchto kruhů (v Německu Dr. Witf) byla zahájena reforma církevní hudby, která je neg+ac+ chrámové hudby barokní. C. S. los | ||||
|