|
| ||||
| ||||
|
zbožné a nadšené, srdce prožívající mystické děje, uvažující a meditující o životě a utrpení Páně, srdce, jež přetékalo citem, srdce nemohoucí umésti pře-míru n:jhlubší emoce stvořilo neumy.
Ty girlandy tónů, vinoucí se jako větvice piné květů kolem základní linie, neisilněji hlásají slávu zpěvu i jeho božský původ. Á obrátíme-li se k harmonii, objeví se nám nový zázrak. Řekl jsem: Chorálu není fřeba doprovodu. Ale každý hudebník ví, že v melodii, jako vůně v květině, skryta harmonie, neotřesený, věčný základ, na němž chtěj nechtěj staví. Jaké bohatství, jaké úžasné obraty, jaká obdivuhodná hloubka, sledujeme-li po-zorně tonální i modulatorní disposice gregoriánského charálul Není divu, že z tohoto zřídla vyprýštělo všechno hudební umění. Pokusy diafonie, falsi bordoni, až k nejzávratnějším pracím vokálních polyfoniků. Chorá-lem promluvil Creator Spiritus své nejzávažnější slovo v hudbě. Posvátná výzva Sursum corda! zní z každé jeho melodické linky, z každého motivu, podivuhodně splývajícího se slovem, ano zrozeného přímo z interpretovaného slova. A to je po mém soudu prvním úkolem posvátné hudby: povznášeti duši i srdce ze rmutu všednosti k jasným oblastem, v nichž vládne světlo. „To nejlepší, n:°jušlechfilejší a nejkrásnější, ale bez vášnivého roznícení,” tak definoval nám kdysi hudbu chrámovou nezapomenutelný můj učitel František Z. Skuherský. Všechny vývojové epochy hledaly i v oboru posvátné hudby svůj odlišný výraz. iIžívaly různého materiálu, bohatších a složitějších prostředků, vykazují veliká díla, ale chorálu nepředčily. Básníci slovy, malíři barvami, hudebníci modlili se tóny. Neboť umělec je kněz: přijal milost, kterou rozdává. Milost pak je vyznamenání, a vyznamenaní zvyšuje odpovědnost. Umělec je voditel, je příklad. On vede k světlu nebo ve tmy, vede k čistotě a kráse nebo k pádu a zkáze. Leč nejen talent, i tvořivé vytržení je milostí. A n°ní jistě náhodou, nýbrž výsledkem vyššího řízení, že právě největší mezi skladateli dosáhli nejvyšších met, kdy se jejich nadšené duše vznesly k modlitbě, k chvále Boží. Vzpomeňme Haendlova ;,Mesiáše", Haydnova „Stvoření světa”, Mozartova „Requiem”, Beethovenovy ,Missae solemnis", Lisztova „Krista”, Dvořákova „Sfabat Mater” a „Biblických písní”. Ten malý výpočet dokazuje zřetelně, že právě zde bylo dosaženo vrcholných hodů uměleckého tvoření. Odvěká touha po kráse, dřímající na dně každého lidského srdce, neprojevila se nikde intensivněji, nežli v hudbě posvátné, v m:-)dlifbě zvuků, v tajemnu esoterické řeči hudební, dotýkající s° nebes andělskými křídly, tónů vznášejí-cích se v nadoblačno před trun Boží jako dým oběti Abelovy. V Tomto zanícení duší i srdcí spočívá úkol a význam posvátné hudby. Ona je mcstem vedoucím v blízkost Boží, je ukazatelkou cesty, je křídlem duše, je osvoboditelkou. Je slávou Boží a slávou člověka, je díkůvzdáním, estasí, nejblaživějším vytržením, předtuchou blaženosti věčné. „Všechny veliké věci jsou zpěv.” A nyní výmluvnějších úst nad ústa zpívající k oslavě Boha Stvořitele, Boha Vykupitele, Boha Lltěšifelet .,S fudbou je to podívuhodná okolnost; řekl bych: je zázrakem. Stojí mezi myšlenkoua zjevením, jako temná zprostředkovatelka stojí mezi duchem a láF- kcu, je přífiuzna oběma, avšak liší ss od obou; je duchem, als duchem vyžadujícím vedoucího měřítka; js látkou, jež nepotřebuje prostoru." -- Heinrich Heíne. Hudba je poloviční díscíplinou a vychovatelkou, činící lidi jemnějšími, mírnějšími, ctnostnějšími ~a rozumnějšímí.. -- — Špatní hráči a pištci slouží k tomu, aby nám ukázali, jak jemným uměnirn je hudba: neboč lépe rozeznáš b í 1 é, po~ stavíš-1í pro!i tomu černé. Martin Luther. 3 | ||||
|