|
| ||||
| ||||
|
jedno z nejhezčích, co jich vůbec církevní hudba katolická má. Josef Foerster je vůbec pIn mocné síly tvůrčí, která proniká i toto jeho dílo skladebné, Třebas pracované s obmezenými prostředky, jak kázal řád tehdejších reformátorů církevní hudby i u nás, třeba byl liberáGnější nežli tehdy v Německu. Jen jednou dovedl se Josef Foerster zříci těchto omezujících regulí; to když komponoval svou ,Pastorelu" pro soprán a mezzosoprán s průvodem varhan („Aj, v jesličkách děfátko...".). Tu projevuje se jeho velké umění v piné kráse — je to pastorální skladba, ale bez napodobení barokní hudby dudácké, na kterou navazují ještě dnes mladší naši skladatelé.) Vánoční hudba nejvýš jemná, ušlechtilá, ryze českého tónu.
„Missa jubilaei solemnis” (op. 47.), vydaná roku 1898, největší dílo Josefa Foerstra, je kontrastem toho, co Foerster vytvořil v církevní hudbě. Vyvolává hotový úžas. Jest nová stylem, obsahem, vším. Je tak zvláštní, výjimečná proti tomu, co u Foerstra předcházelo, a zase tak blízká tomu, co právě tehdy dávala nám škola Steckerova, založená slavnou jeho mší ,solemnis", jež u nás dosud nikým překonána nebyla (kladu ji i nad Dvořákovu mši). Tato mše pafří do,oné řady, kterou vykazují originelní mše Františka Picky, Eduarda Treglera, Karla Douši, Norberta Kubáta a k nimž druží se i Sychra se svou mší ,solemnis" a Josef Nešvera se mší „in hon. Scti Eugenii”. Foerstrova slavnostní mše neznamená přelom, nýbrž prudký krok vpřed tohoto skladatele — její ráz skladby ryzího katolického církevního tónu je uchován nad veškeru pochybnost a dnes stavím ji mezi nejskvělejší práce naší církevní hudby vůbec — tak asi zrovna za mši Stek-krovu. Má nádhernou, ideálně průhlednou výstavbu, její základ jest vysoce hodnotná polyfonie, její harmonie pina nových,půvabů, ve své době nad pomyšlení smělá, její rytmika svěží, _její melodika tolik volná proti dřívější u Foerstra a přece tak ryzího objsktiv,ního charakteru, jako všechno, co je technickým podkladem mše - práce ve zhudebnění slova i věty i celého obsahového pro-středí mše je důmyslná, vyhovující pině tehdejším zásadám o zachycení slova v hudbě vokální. Foerstrovo pětihlasé „Te Deum” jest pendantem ke mši ,solemnis". ZI J. B. Foerstra — k němuž po jen letmém rozboru práce jeho otce se dostávám, zjistěme si nejdříve jeho názor na význam reformní hudby církevní, jak ji vytvořilo německé i2ezno (Regensburg). J. B. Foerster si reformy váží, píše se za-nícením o prof. K. Steckerovi, který pro reformu církevní hudby u nás jako umělec i jako vědec se tolik zasloužil; byl jeho spolužákem a umělecky se s ním ztotožřtuje: „Měli jsme tytéž ideály, tyf,éž vzory: Bach, Beethoven, Schumann, Smetana a Dvořák v hudbě světské, Palestrina, Lasso, Giorgi a Witt v hudbě církevní ... Vzpomínám rád na jeho varhanní praeludia, na krafší črty pro klavír na dvě ruce, .... na sonatu pro varhany, kterou, nemýlím-li se, hrál na výstupní zkoušce..” („Poutníkovy cesty" I., „Paměti” díl II.) J. B. Foerster obdivuje u Sfeckera nevysychající zdroj invence, bohatou fantasii a polyfonii hlavně, která se rozrůstala v útvary složitější a celek, zpravidla mocně vyvrcholený, vábil krásnou formou. Jak dobře tu rozumím Foerstrovil Palestrinu obdivuje a horší se nad tím, jak ho nepochopují: „Mluví-li se dnes o církevní hudbě, má věfšina pozorovatelů hned na rtech Palestri,nu, ač pravidelně nemá ani potuchy o charakteru jeho hudby, a cituje jen z té příčiny jméno, poněvadž nemá k charakteristice vážného slohu církevního jiného termínu po ruce. Děje se tak s celou řadou slavných jmen; kolikrát bráni nadarmo Shakespeare, Michelangelo, Rafael, Beethoven...” (Dalibor, 1890, stat: ,Siegfried Wagner a Lorenzo Perosi".) J. B. Foerster dovedl se krásně rozepsati o Palestrinovi a jeho souputnících, když ho hájí v některých závažných otázkách: „Je všeobecně známo, že se vytýká skladatelům církevním i v době nejvyššího rozkvětu slavené školy římské a zvlášf jejímu originá.lnímu skladateli Palestrinovi nedostatek charakteristiky. Opakuje se ráda, že prý budovali kontrapunktická lešení, na něž lze navěsiti podle libosti Aleluja nebo Miserere... Pozorováním a hlubším studiem dojdeme i toho výsledku, že chorál a jeho charakteristická výraznost byla vzorem mistrům církevní hudby polyfonní... staří dbali všeobecné charakteristiky tónin... Považme, ze namísto našeho dur a moll měli staří gest autentických tónů; jaké to bohatství! Kde po-skytuje text zpěvu podložený příležitost názorně napodobiti vypravovaný děj, | ||||
|