|
| ||||
| ||||
|
II. a bas), která později stala se tak oblíbenou i pro komposici mešní (u nás Nešvera a Sychra), je velmi zajímavá; a jak pětihlas dovedl tu Foerster zužitkovat, když pracuje tu vesměs ve vázané formě kontrapunktické, již mu dává imitace a na konec i kánonl Jedno ze zdařilých našich motett — bohužel, jako většina Foerstrových motett, u nás snad vůbec nezpívané. A přece je to pravá po-choutka sboru i dirigentovi; z vlastní zkušenosti to píši. A ono takové skromné „Scapulis suis” Jos. B. Foerstra není bez zajímavosti, i když si vedle něho vzp.omínám na motetto dra Witta (znáte je: ono v antifenním způsobu pracované, kde bas nese vznosnou melodickou větičku vícekráte opakovanou) nebo méně původní motetto P. M. Kornmiillera, či zase velmi originální našeho F. Z. Skuherského s hluboce procítěným slovem (vzpomeňte účinného závěru z ff do p: „scuto circumdabit te veritas ejus"). A mohl bych jíti k dalším dvěma motettům, jež zbývají („Meditabor” a ,Justifiae"), Witt a Skuherský jsou tu podivu-hodní (zejména, když je zpíváš hodně často), ale J. B. Foerster se tu také ne-ztrácí; je již svůj.
Jdu k další sbírce motett s průvodem: ,Domíne, salv:um fac eum", „Áva Maria” a ,Adoram,us te", a k nim je přidruženo ,Pange li,ngua" bez průvodu. Tato motetta vykazují zřetelně jinou fysiognomii než předešlá. Individualita skladatelova vystupuje tu ještě průzračněji —řekl bych, že se ještě více vzdaluje od Skuherského, drží se ještě spíše u svého otce (jeho motetta a hyminy jsou jedinečností) a přibližuje se k motettu Sfeckrovu. Kontrapunktická práce v imitacích trvá; melodika zvroucňuje, harmonické tvary a spoje se znatelně rozvinily; „Ave Maria” je skvělá ukázka lyrického objektívazího tónu (toho se drží stále). Pozoruhodné je ,Adoramus te" — jestliže SEecker v tomto případu komponuje smíšený sbor bez průvodu a píše výlučně hom,ofonně — J. B. Foerster staví skladbu do šíře, podpírá ji průvodem sice jen akordickým, ale výrazným (to se stává později jeho skladatelskou zvláštností) a imitace je mu opět vhodným způsobem výrazu; skladba opravdu strhujícího dojmu. „Vánoční hyrnnzus” pro soprán, alt a varhany. A solis ortus cardine ad usque terrae limitem Christum canamus principem, natum Maria Virgine. A dál pokračují sloky, při čemž každá další zabírá následující písmeno abecedníhopořádku: Beatus auctor... (druhá), Castae parentis ... (třetí), Domus pudici pectoris... (čtvrtá) atd. LI této zajímavé skladby musím se zastaviti trochu déle. To pro její základní pojetí, pro originální zachycení vánočního prostředí. Vyskytují se v naší církev-ní hudbě (novějšího typu) dvě zásadní formy výrazu vánoc: ona, která navazuje na zdobnou hudbu z baroka, jež vidělo jezulátko obklopené andílky, králi, pastýři, lidem i zvířaty; snaha zachytiti tento obraz u kolébky božského Dítěte co nejvěrněji, vedla hlavně k hudbě nástrojové (jí se přizpůsobovala i hudba vokální); pak druhá, která odvrací se od baroka a tvoří od něho naprosto odlišně, svojsky; jen hledí, aby víc něhy vproudilo v hudbu, která si uhajuje v první "radě svůj ryzí vokální ráz. Prvého způsobu užívá u nás v motettu, ve mši, v ,Pange lingua" třebas J. Cainer, O. Horník, J. Omáčka, blíží se mu ně-kdy V. Říhovský, a dnes i mladí autoři (zejména v t. zv. koledových, t. j. na motivech z koled založených mších). Ovšem, i když se vychází z barokní hudby církevní, velmi mnoho záleží na způsobu stylísace prvků, zejména hudby nástrojové tohoto slohu; Hruškův sbor „Narodil se Kristus Pán”, J. Foerstra již zmíněná ,Pasforella" jsou velmi jemné ve svém celkovém pojetí, ušlechtilé v projevu. Druhý směr je rozhodně zajímavější: hledí s pole přísné hudby reformní zajít i do vzrušenější nálady vánoční doby. Dr. WitEovi se s tímto úmyslem dosti nedaří; takové motetto „Tecum principium” je dokladem; to už Steh- 7 | ||||
|