|
| ||||
| ||||
|
vší moci své, ze vší snahy své, ze vší lásky své, z celého nitra svého, ze všech svých tužeb a všech přání Pána Boha, který nám dal celé tělo své, celou duši svou, celý život svůj a dává nám ještě všem každodenně..." Jen kousíček z „Modlitby sv. Františka”, uvedené v „Životě sv. Františka z Assisi” v krásném díle Pavla Sabafiera. Hle, jak komentuje spisovatel foto znění modlitby zvláštní, obsahem přepiněné, na venek ve větách rozsáhlých (rozvleklých nelze napsat, nebot jsou zrovna tak přepiněny slovy jako myšlenkami a mají stavbu zvláštní architektonické krásy): „Je v tom také něco, co připomíná nejen svými citáty, ale hlavně samotnou myšlenkou modlitbu Kristovu, nazvanou velekněžskou. Apoštol chudoby jeví se v ní jakoby vyzdvižen mezi nebem a zemí.prudkostí své lásky, posvěcen jako obětník nového kultu pomazáním vnitřním a neodolatelným Ducha svatého... jeho slova jsou krásná s hlediska mysticismu...” Jsou i jiné charakteristiky sv. Františka — zdá se, že ho Tenhle excerpt vystihuje zvlášť dobře — leitmotiv celého Foerstrova díla: láska, chápající se všeho kolem, Boha nejvíc a nejhlouběji — odtud rozjímání, pohroužení v sebe — forma modlitby, jež je únikem ze světa a dočasným vstupem v nebeské pomyslné blaho. Taktu aspoň trochu připraven otvíral jsem stránky partitury mše Foerstrovy. Snad by jí ukřivdil v úsudku, kdo by ji chtěl chápat, aniž by si ujasnil smysl dedikace. Nese se zcela zvláštním tónem v celku; je to velká, tichá modlitba, v níž pro-nikají výraznější místa v ,Gloria", ,Credu" i „Sanctus” jaksi con sordino, stlumeně. Jedinečný, nejvýš zdařilý pokus. Svou lásku k sv. Františku — v souvislosti to poznamenávám — z hloubky projevil J. B. Foerster v offertoriu ,Mahnificabitur Christus" z roku 1925.
A když se vytrhnu z tohoto všeobecného posuzování a přihlédnu k technickému životu ve mši: je tu pokračování všeho toho, co v církevní (i duchovní) hudbě Foerstrově předcházelo: základ vzácné kontrapunktické práce, místy imitace, jinde volný kontrapunkt, ale všude náplň melodická, stručná, hutná, obsažná; harmonie ve všech svých (varech svěží, pro hudbu církevní až překvapivě nová, rytmus jednodušší (souvisí s povahou modlitby), vše stmeleno ve sfy1, jehož ucelenost udivuje. Katolicíta této práce je uchována mimo veškeru pochybnost: Foerster tak znalý a zkušený v oboru církevní hudby, tak zaníceně věřící, s takovým všestranně vyvinutým smyslem pro katolicitu vůbec s jeho obdivu-hodně vyvinutou kulturou uměleckou, ten mohl se odvážiti hledat nové cesty ve vývoji naší církevní hudby a našel je, aniž by ztratil jenom píd půdy, katolicismem v umění hudby už staletí pěstované. A přece jak lehce mohl právě toto přísně ohraničené území opustit: právě v kontemplaci bylo snadno možno dopracovat se ryze subjektivního projevu duchovního lyrismu, který mu byl tak při-rozeným, když k němu ze světského prostředí dospíval. Není ve mši subjektivně podložených míst ráz katolictví zachován. Pro to vše, zejména pro nové rysy v celku, které skladbu sbližují s hudbou dneška vůbec, můžeme říci, že je tu nový, další mezník pro vývoj naší hudby církevní. Ukazatel nové cesty. Tato vystupuje ještě výrazněji v poslední církevní skladbě Foerstrově, jíž je „Ze Deum”, op. 146, pro smíšený sbor a varhany (ev. varhany a orchestr). Chceme-1i zejména ve slohu tuto skladbu náležitě vystihnouti, musíme si hledět srovnáním se skladbami jiných skladatelů pomoci k úsudku. Foerstrovo „Te Deum” ve své rozloze nelze srovnávati se skladbami na týž text, jaké jsou: „Te Deum” Brucknerovo z jeho symfonie IX., před ním „Te Deum” Hectora Berlioze pro 3 sbory skládané (s průvodem orchestru), také ne „Te Deum” našeho Dvořáka; pro svou rozlohu jsou to skladby, které bych řadil do hudby duchovní. Za to máme řadu jiných skladeb tohoto druhu, které v rozloze se rovnají tomuto „Te Deum” J. B. Foersfra; z domácích nejdřív: jsou tu dvě „Te Dettm” Fr. Picky, práce vysoké hodnoty a novafeurství každičkým taktem, a hlavně: dvě „Te Deum” Foerstrova otce, z nichž šestihlasé právě pro svůj rozměr padá v úvahu, když chceme srovnávati s „Te Deum” syna; falsobordony Josefa Foerstra staršího jsou tu unikáty snad až světového významu; pak krásné „Te Deum” Karla Stek-kra. Z cizích děl přihlašují se ke komparaci hlavně osmihlasé (bez průvodu) „Te Deum” J. G. E. Sfehle z roku 1891, klasická práce, a nade vše „Te Deum” ad Ed-sarn Tinela, jejž, jak jsem uvedl, u nás právě J. B. Foerster obievil; prvé op. 2`_5, čtyřhlasé se sóli („Sanctus, sanctus Dominus Deus Sabaoth" je sólům 12 | ||||
|