|
| ||||
| ||||
|
vyhrazeno), s jedinečně skvělým, jen pro virtuosy psaným průvodem varhan-ním, s jedinečným místem: „Patrem immensae majesfatis” (unisono mužských hlasů bez průvodu po pompésní přípravě varhanami). Snad nejlepší i ve světové literatuře. Pak druhé, op. 46, pro dva soprány, alt, tenor a dva basy, zase s pompésním doprovodem varhan.
Způsob pojetí těchto církevně založených hymnů je povšechně takový, že se pracuje se dvěma kontrasty, oním jubilujícím, v němž jsou pracovány na pří-klad věty: „Te Dominum confitemur”, ,Pleni sunt eoeli", „Te Martyrum candidatus”, „Patrem immensae majestat,is”, „Tu rex gloriae Christe” atp.; pak partie, jež chápou se ve formě tklivé modlitby, zejména: ,Venerandum fuum verum et unicum Filium". — ,Sanctum quoque Paraclitum Spiritum", „Te,ergo quaesumus”, ,Salvum fac populum fuum, Domine", ,Dignare Domine, die isto", ,Miserere nostri, Domine", „Fial misericordia tua”. Docela jinak u Foerstra — po prvé, pokud dovedu zjistit v literatuře tohoto hymnu vůbec. Pravé iubiloso v piné síle sboru i průvodu objevuje se u něho vlastně jenom dvakrát: v úvodu v šesti-taktovém prologu orchestru a pak, když sbor zpívá vstupní slova: „Te Deum laudamus” (invokace, jak vidno, je prokompována, jak jsme si u Fr. Picky zvyk-li), a pak až v samotném závěru „In te, Domine, speravi”. Je otázkou, jak toto zbrusu nové proniknutí textu působí. Napíšu hned, že dojmem, který zprvu je překvapivým, a teprve při podrobnějším studiu díla se prohlubuje a ukazuje všechno bohatství tohoto nejvýš svérázného prožití hymnu. Tu se nám právě jeví v těch ztišených hudeb. větách, jež dynamicky jenom s největší úsporností podtrhávají místa obsahového vzruchu.(„Patrem immensae majestatis"), a přece někdy tam, kde slyšeli jsme skladbu v nejvyšší sílu vypjatou — myslím na místo: „Tu rex gloriae Christe” — u Edgara Tinela nad bouří zvuků varhan vznáší se v markantních, zrovna bitých tónech sbor („Te Deum", op. 26), nebo rozezpívá se sbor (bez průvodu) až do fff („Te Deum" op. 46), tam u Foerstra pp a po crescendu nejvýš mf. A přec právě toto místo jak dojímá; to lásku k Velkému Králi projevuje v této způsobě. Teprve, když dospívá skladba ke slovům: „Tu ad dexteram Dei sedes”, rozezpívá se síla sboru v závěru do ff. A zrovna tak v obou skladbách Tinelových u slov „Per singulos dies benedicirnus Te et laudamus nomen tuum in saeculum”. LI Foerstra: andante tranquillo — sbor recitativně pronáší tuto část, provázenou jenom táhlým akkordickým průvodem varhan — pravé foerstrovské místo, piné milosti hudby církevní. — Ne, nelze ničeho namítat proti tomuto hudebnímu promyšlení slovního podkladu oslavného hymnu. Nedrtí-li silou víry bezvýhradně, jako je to u drahého nám Antonína Brucknera, zachvacuje nás svou vroucností. Stručný rozbor aspoň: V začátku vyrážejí ve forte jednotlivé hlasy úryvkovifě: „Te Deum”, pak sbor v unisonu (p) „Te Dominum confifemur”. Na to soprán: .Heno mosso Te ae - ter-num Pa-trem om-nis ter - ra tenor imituje; pak zase alt: Andante placido Ti - bi o - mnes An - ge - li Zatím bassi, pak tenoři na jednom tónu opakují text, pak soprán s altem s kontrapunktujícím tenorem, pak bassem vedou větu dál, aby v unisonu sboru byla zakončena (ff). „Sanctus” — několik nahozených akordů ve sboru (z pp do ff) — na to quasirecitativ sboru ,Pleni su,nf coeli"; pak soprán s altem přináší za-jímavou rytmicky figuru: Moderato P \ 3 Te glo - ri - o - sus A - po - sto - lo -rum cho-rus, 13 | ||||
|