|
| ||||
| ||||
|
Nešverův ,Job"); oratorium jako hudební forma sama o sobě už dává příčinu ke křížení slohovému, nebof bojují v ní živel ryze hudební s hudebně-dramatickým.
Avšak i když jsem takto dopinil Steckerovu definici nové církevní hudby, ne-vyznívá mi přesto úpině; toto pojmové zachycení postrádá, pokud se týče hudby nové, jasného povahového určení; Stecker sám si tuto náležitost stanoví, když; jak jsem v oddílu C citoval, mluví o duchu vznešených slov Obe".ti novozákonní-Jistě že v obřadech mše sv. právě tkví výraz pro základní povahu hudby církev-ní vůbec, jen je třeba věc ještě podrobněji rozvésti. Zas se Steckerovým poje-tím věci možno v rozboru otázky vystaóit (jen srovnat látku tu je třeba). Stecker, mluvě o vyhoštění nových prostředků výrazu v hudbě církevní, uvádí: niko-liv harmonie, nikoliv instrumentace dodávají skladbě rázu světského, nýbržzpůsob, jakým jimi se zachází, a duch, jímž skladba provanuta. Důstojný ráz hudby chrámové jest jedinou zásadou, jíž nutno zde se říditi. V té příčině rozhodovati může jediné soudnost a vkus skladatelův. Text mešní, a o ten zde v prvé řadě jde, chová četná místa, svádějící, ano přímo vyzývající k dramatisování a líčení náladovému. A v tom ohledu musí umělci ponecháno býti na vůli, aby pa svém vkusu užil prostředků výrazu; nejdeí' o to, že prostředků jistých vůbec užívá, nýbrž, jakým způsobem jich u2ívá.80 Předem: zásady platné pro text celé mše sv. platí pro církevní hudbu vůbec tedy pro hymny atd. — to je samozřejmost. A nyní k vlastní věci, k pojmovému znaku církevní hudby, k duchu, jímž má církevní hudba býti vedena. Na citovaném místě Stecker dobře rozvádí myšlenku, ale chybuje v tom, když ponechává ume1ci na vůli, aby si povahu své komposice v tomto směru určoval. Osobité hlerlisko je přec jen příliš neurčité; bylo by také proti zásadním stanoviskům tradicionaZismu reformy hudby církevní — tuším, že lejí povahu pojmelm tradicionalismus správně vyjadřuji — kdyby nebylo stanoveno hledisko vše-obecnější, jež právě tento tradicionalismus striktněji musí vyjádřiti. Stecker vvslovil se jednou velmi přesně o všeobecné podmínce pro povahu církevnosti. Je to v následujícím místě jeho skvělé práce „Formy hudební”, kde popisuje správný pochod při komposici nepohyblivé mešní části ,Gloria":" ,Skladateli, pokud nepočítá již předem na výhradně koncertní provedení díla, jest pilně dbáti toho, by nad potřebu nevymykal se z kontemplativního tónu ve zpracování hudebním, dávaje předenost výrazu umírněnému před mocně vrušenými, dra-matickými akcenty. Skýtajíc beztoho čísla příští tolik momentů význačných a k intensivnějšímu líčení přímo vybízejících, že stěží lze se v nich vyhnouti jisté-mu dramatickému založení, ovšem na ujmu kultu bohoslužebného, před nímž veškerá individualíta v pozadí má ustupovati a každé subjektivní hnutí umlkati. Čím mocněji tudíž živel dramatický ve skladbě mešní domáhá se platnosti, tím více dílo chrámu se vzdaluje ,a posvátnému aktu odcizuje, odkázáno jsouc poté výhradně na podium koncertní; tomuto nebezpečí podle možnosti se vyhnouti, budiž přední snahou skladatelů mešních." Skladatel ryzí církevní hudby musí se tedy vyvarovati všeho subjektívního — objektiv,nost výrazu, toč základní pojmový prvek pro uchování rázu ryzosti církevní hudby a podle Steckera, jak plyne z předchozího, nikoliv prostředky projevu, ale slohové podmínky vůbec rozhodují o povaze církevnosti v hudbě; proto i nejnovější hudba může býti církevní, jen když objektíPnost výrazu zrřstane zajištěna. Ovšem objektivnost — v církevní hudbě bude to zejména objzktivní lyrika — je zase něco, co není hmatatelné, vnějškově měřitelné; je závislá na vkusu posuzujícího subjektu, je proto ve své povaze jenom relativní; ale ta je ostatně základ každého estetického posudku. Vzor pro tuto objektivnost výrazovou nacházíme v celé podstatě palestrinského slohu, který právě pro ni byl tak drahým, napodoby hodným u německých reformátorů hudby církevní; ji za-se postrádáme v církevní hudbě baroka, rokoka,a biedermeieru. A tak bych mohl vytyčiti nyní zásadu Steckerovu o povaze církevnosti katolické hudby (neboť o tu zde výlučně jde): církevní hudbou je ona, jíž je zcíkla- 60 „Vkohecný dějepis hudby”, II. díl, sír. 334 (v poznámce). 81 Tamže, str. 46. 20 | ||||
|