|
| ||||
| ||||
|
a z mého osobního hudebního přesvědčení prostě bych se vyslovil, že jen any jsou v církvi oprávněny. Že prozatím budu musit ve mnohém uhýbat, nahlížím, avšak jsem pevně přesvědčen, že stojím na půdě církevní.
Jiní však pro církev žádají také instrumentální hudbu a nejnovější vymoženosti v oboru hudby moderní. A nelze říci, že by neměli také vážných důvodů pro své snahy. Jen slepý člověk nevidí, že ve světě všechno podléhá stálým změnám a že ve všech oborech vědění a umění lidského činí se pokroky. I v říši tónů vznikají a padají systémy, povstávají velicí misfři, aby jiným velikánům uhnuli. Některým zní chorál cize, jednotvárně — nesnesou toho, aby melodie byla stále důstojná a vážná; chtějí, aby hudba lehtala příjemně jejich sluch, nebo aby hřměla troubami a vířila bubny a dělala pekelný rámus. Takovým lidem -- světácky smýšlejícím -- líbí se mnohem lépe taneční kus než chorál anebo mistrovský kus od Palestriny. Církev dávno má své ustálené předpisy o kosfe:ní a církevní hudbě. Proč se jich nehledí? Proč církevní hodnostáři proti zlořádům nezakročí? Proč farní duchovenstvo je s kůru neodstraní? Mnozí o předpisech ničeho nevědí; jiní, kterým jsou známy, nedbají, a tak šlendrián trvá dále. Mnozí se vymlouvají, že lid je nynějšímu směru kostelní hudby zvyklý a na to prý se musí bráti ohled. Nesmysl! Chybovali-li naši předkové, je naší povinností, abychom my chybu napravili, lid poučili a na lepší cestu přivedli. Jeden pán vysoce postavený odbyl mne následovně: „Vaše náhledy o církev-ní hudbě jsou holé vrtochy. Pravíte, že nynější světácká kostelní hudba kazí mravy lidu. Chyba lávky! Ve mně mše Beethovenova, Haydnova, Mozartova budí city zbožné.” Inu ano! City zdánlivé zbožnosti je to vlastně cit smyslné uspokojenosti. V těchto větách jen letmo zachycených je pino naléhavosti i pro dnešek, kdy, jak se mi zdá, u nás dovedli jsme se vrátit částečně k době předreformní. Vzpomínka na Křížkovského proto může být pro mnohé z nás důrazným mementem, abychom napravovali mnohé zlo zrovna tak důrazně, jako to činili naši předchůdci. P. Křížkovský byl, jak už z několika nadhozených vět můžeme tušil, cyrilistou, který na opravné hnutí v církevní hudbě, z Řezna k nám přišlé, díval se s pinou vážností; byl to člověk pro tuto věc zanícený a v ní hledal a nalezl jako organisátor, dirigent a skladatel částečnou výplň svého života. II. Z jeho díla skladebného chci poněkud podrobněji probrati jeho hudbu církevní a duchovní. Z hudby církevní je to především lidová píseň, jíž Křížkovský se věnoval, s ní jako nejjednodušší formou započínal. Je tu píseň „Ejhls, svatý Velehrad už září,” jež na Moravě i u nás znárodněla. Křížkovský komponoval ji v r. 1863, kdy se konala oslava tisícího výročí příchodu svatých Cyrila a Meto-děje na Moravu. Křížkovský byl pověřen čestným úko!em, aby složil poutnickou píseň pro ty, kteří budou putovati na Velehrad k oslavě svatých. Slova napsal Jan Soukop. K nápěvu bývá také zpíván cyrilometodějský dnešní text: „Ejhle, oltář Hospodinův září!” Z dalších skladeb tohoto oboru uvádím: „Ze Deum laudamus”, které bylo vydáno v roce 1875 jako příloha naší „Cecilie”. Je to praktická skladba, na niž 31 | ||||
|