|
| ||||
| ||||
|
už v „Cecilii” bylo upozorněno: „Jest lehké, jak každý hudebník z partitury na první pohled vidí, takže není ani možno mysliti si vícehlasou skladbu snazší. Jest krátké, poněvadž skoro polovička textu se recituje jednohlasně nebo vícehlasně. Jest neobyčejně rozmanité: mohutné unisono sfřídá se mile s harmonií vícehlasou; zde zpívají soprány a alty, tam opět tenory a basy; brzy s průvodem varhan, brzy bez průvodu; na velebné unisono se slavným průvodem následuje klidná věta čtverhlasá pouhých prosebných hlasů lidských. Větší rozmanitost není .ani možná.
Při veškeré jednoduchosti, krátkosti a rozmanitosti nepostrádá však sani ceny umělecké. Skladba je provedena slohem ušlechtilýma svatyně důstojným, ovšem jen pro toho, kdo chce Pánu Bohu děkovati, jak křesfanú vůbec děkovati sluší — vyjádřiti radost se slzou díků v oku. Skladatel vesměs přidržel se melodie chorálního „Te Deum".” „Litaníae Lauretarnae” pro smíšený sbor byly vydány jako příloha „Cecilie”, roč. 1875---76 — P. Ferdinand Lehner upravil tyto litanie také česky a vydal jako přílohu ,Cyrilla” r. 1880, Graduale „Ha~ec; di:?s, guam fecit Dominus je komponováno pro dva smíšené sbory a pochází z roku 1888; je to jedno z významných motett naší církevní literatury. Jestliže Němci právem mohli se chlubiti Zanglovým motettem ,Haec dies”, psaným pro smíšený sbor bez průvodu, s oním fugatovým závěrem na velikonoční ,Alleluja", motettem, které je chloubou německé reformy církevní hudby, mohli bychom my poukazovati k tomuto motetfu Křížkovského, jež, bohu-žel, je u nás takřka neznámé. Je psáno hlavně homofonně; hlasovým masivem upomíná na skvělé skladby vynikajícího Němce Kašpara Etta. „Reguiem” pro tři mužské hlasy s průvodem varhan. Vyšlo jako příloha naší „Cecilie” roku 1888. Nechám o této překrásné skladbě mluviti vydavatele jeho, P. Ferd. Lehnera, ve větách, jimiž v „Cecilii” doprovodil vydání „Requiem”: „Jak klidný jest spánek duší, očekávajících vzkříšení, tak klidná a úchvatně dojemná jest hudba v Křížkovského ,Requiem”. Klidnost dociluje se však prostředky jednoduchými. Jednoduchostí, která jest výsadou velikých mistrů, plodívají se dojmy nejvelkolepější. A Toho zde dociluje vlastenecký skladatel náš v míře netušené. Umělec, který vládne bohatým pokladem složitého materiálu hudebního, který jest zasvěcen ve veškerá tajemství velice pokročilého hudebního umění novověkého, zde sám obmezuje se, řekl bych, na prvky skladatelské, a vyvozu;e tury prostými účinkův úchvatných... V malé vesničce se silami nepatrnými lze ,Requiem" _provozovati, i cvičení velcí sborové se stejnou zálibou je budou zpívati. Musí se ovšem přednášeti, jak skladatel v duši cítil a perem napsal; ne ledabyle, po-vrchně, zběžně, ale důkladně, důmyslně, zbožně! Křížkovský je celý náš. Jeho hudba, lahodou nápěvu a ušlechtilostí harmonie jímající, je slovanská. I ta jeho kostelní hudba je slovanská — jemná, uhlazená, citupiná. Nejsme rozumáři. Jsme národem citu a srdce, hlubokého citu a hlubokého srdce. V Křížkovském ta povaha národa našeho přioděla se tělem a životem. A jako ta jeho roztomilá, srdečná, skromná povaha, taková jest i jeho hudba — roztomilá, srdečná a skromná." Pašije" (Passio Domini nostri Jesu Christi); byly vydány jako příloha „Cyrilla” v roč. 1880. Jsou to sbory pro smíšené hlasy k pašijím na Květnou neděli, na Velký pátek, jejichž částečným základem jsou motivy z chorálu. Do oboru církevní hudby náleží také mužský dvojsbor „Svatý, svatý, zpívame”. Pochází ze starší doby tvorby Křížkovského. Z duchoviú hudby na prvém místě stále ještě !na sebe upozorňuje kantáta „Svatý Cyrila Metod” pro mužský shor na slova Fr. Sušila, komponovaná ve své původní jednodušší formě na oslavu jmenovaných apoštolů slovanských, a to ke dni 9. března 1850; 9,. březen 869 je den úmrtí sv. Cyrila a byl tento den zasvěceným svátkem svatých apoštolů. Křížkovský užil tu téže metody skladebné jako u svých světských sborů; melodický základ vzal z národní písně (celé) ,U2 jsme všecko zorali". Píseň zní takto: 32 | ||||
|