|
| ||||
| ||||
|
v Už sme vše-cko zó - ra - li, es' - če má-me ú - vra - té; pod mné mi - lá, pod po - há - ňat vra - né ko - ně v o - pra - té. V této duchovní své skladbě Křížkovský nevyspěl tak vysoko jako ve svých světských sborech, zejména v ,Utonulé"; nicméně ještě pro dnešek uchovává si skladba svůj význam, a je čirým nevděkem, když ji málo zpíváme, zrovna jako jiné skladby Křížkovského z oboru hudby duchovní a církevní. Hlavní vý_ znam této skladby spočívá v její hodnotě historické: 25. a 26. srpna 1863 byla na Moravě uspořádána velkolepá slavnost na oslavu tisícího výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje do této země. Slavnost se konala v Brně, sjela se k ní asi 1100 zpěváků a všech účastníků bylo asi na 50.000. V Brně 25. srpna sloužena u 00. minoritů mše svatá, při níž Křížkovský řídil novou mši od Zvonaře. Odpoledne šel velký průvod z Radvitova náměstí do Lužánek, kde zazpívána ta-to slavná kantáta mezi jinými skladbami. Kantáta vyvolala mocné nadšeni a z přítomných vlastenců Fr. Palacký osobně blahopřál vlasteneckému skladateli. Do oboru duchovní hudby patří ještě tyto duchovní skladby: „Pastýř a poutníci” z roku 1866 — pro sbor s barytonovým a tenorovým sólem, jež je uctěním Panny Marie. Pak jsou tu ješf,ě „Vánoční zpěvy” na slova Karla Sartoriho, přeložené do češtiny Vlad. Šfastným. Do závěru několik vlastních vět z přednášky Křížkovského, proslovené v Rajhradě 21. března 1884. Jejich obsah, tuším, že by dobře přiléhal na poměry u mnohého z našich kůrů i dnes: „Vzbuďme zpěv církevní. Není třeba slov šířiti o tom, jak jsme hřešili co do kostelní hudby, jelikož se na zákony církevní zcela zapomnělo a jich se nedbalo. Co nyní, důsf. pp., ve chrámě slýcháme„ není sloh církevní; jestit to ozvěna a reminiscence z oper, koncertů, tančíren a vůbec ze skladeb f. zv. salon;ních. Světským nápěvům podložena slova posváfná; skladatelé bud' neznali liturgických předpisů, bud jich nedbali a lecjaká planá myšlenka sloužila jim za pod-klad komposice, která pro divadlo nebo koncertní sál nebyla dosti duchapinou — pro kostel však se zdála býti dosti dobrou. Ani proslulí skladatelé, jako Haydn Josef a Michal, Mozart, Beethoven, Hummel a jiní, nedostáli úloze své jako skladatelé církevní, protože jim nezná-my byly předpisy liturgické in rebus musicae divinae, a pak tutti quanti pro-dchnuti byli duchem světským. Ještě méně zasluhují jména církevních skladatelů novější, na př. Fiihrer, Horák, Biihle, Singer a jiní. V jejich skladbách není jádra, není ducha; jsou to plody napiněné světským, novomódním duchem bez ceny, beze smyslu, jen pro zábavu a vyražení v kostele a odtud pochází to roz_ fržité, ba necudné chování mnohých katolíků, jelikož takové skladby mysl od zbožnosti odvádějí a jen světské a marnivé smýšlení budí. Jen dobrou vůli a pevné předsevzetí? — a podaří se nám dílo bohumilé a svaté. Vždyf jest povinností každého katolického kněze, aby usiloval o zachovávání církevních zákonů a rozkazů. Církev žádá hudbu sebe důstojnou a svatou; kdo by se směl opovážit jednati proti jejím předpisům? A přece právě v tom ohledu hřešili jsme tak dlouho a tak hrubě, jako by nebylo hříchem odparovati rozkazům matkv! „Hudba je umění ucho zaujímající, srdce dojímající, rozum v činnost uvádějící a mysli nejrůznější představy předvádějící.” — 7oh. Christian Labe. 33 | ||||
|