|
| ||||
| ||||
|
řva na velkonócci~ a»t~dys`. W" „ kt
Deum” D-dur, op. 18, je jednou z n°jlepších Plckových skladeb vůbec. Nejhodnotnější prvky jeho originálního slohu jsou tu obsaženy všecky; skladba zajímá zvlášť také obsahovým zachycením textu. Text je promyšlen hlouběji, nežli jsme jinde zvyklí, což navenek se projevuje sfří_ dáním výrazu slavnostního s výrazem tklivým, jak ho žádají jednotlivá místa textu, jež tu Picka zachycuje se zvláštní pozorností a vybTrá, s velkou opatrností. Skladby K. Differse z Dittersdorfu „Regina coeli”, potom Janfum ergo,, J. N. Škroupa, někdejšího regenschori u sv. Víta, jsou neseny v barvách banoka církevního a hlíží se již duchu církevní hudby. H indlovo „Hallelujah” z oratoria Messiáš je oním spl,-ndidaním výňatkem, který na našich českých kůrech byl se zvláštní :oblibou na Bí'.ou sobo'u dáván. Je to duchovní hudba vysoké hodnoty, jejiž krása podnes nevybledá. Herlova „Fuga na velkonoční alleluja” je díla i vnitřně v°Ilmi působivé. Na křižovnickém kůru v těchto skladbách bylo slaveno Vzkříšení u sólistů, sboru, orchestru i u varhaníka s vroucím zanícením, odp,ovidajícím slavnostním chvílím jedinečně krásného katolického obřadu, jenž je věrným výrazem toho všeho, v čem se soustřeďuje smysl velkého dne, Bílé sobo`y. C. S. Steckrova ,Missa solemtnis" u Křižovníků na Boží Hod v neděli 24. března 1940. Nebudu rozebírat tuto mši, ani usilovat o to, abych z ní hleděl vytušit význam Steckrovy církevní hudby, rov-něž jako ne o to, abych mši včlenil do vývoje naší hudby církevní. Tím vším obírám se ve své práci o Stecknově hudbě církevní a můj čtenář na-jde tam vše. Musím jenom poznamenati, že u Křižovníků dával nejlepší naši mši nové doby regenschori p. Jaromír Herle v úpravě pro orchestr a varhany. Orchestrální průvod vypracoval velmi umně křižovnický varhaník p. dr. Michl. Tento průvod liší se od průvodu autorova jednak navenek, neboť vykazuje proti Sfeckravu průvodu instrumentálnímu u"ž í základnu (smyčcový kvintet, hoboj, klarinet, dva rohy, dvě Fxu~~y, &va posuny a ~ympaY~y — na př. ,Et incarnafus est" už smyčce v cellech jsou zmnoženy). U Steckra orchestr je skoro parafrází varhan — u Michla vystupuje tento poněkud samostatněji. Někdy podporuje sbor, jinde varhany, jinde zase vystupuj-c sám, maie zřejmě účel podtrhnouti slavnostní znění mše. Dra Michla vedly k tomuto pojetí insfrumenfaoe jistě lokální poměry, ale chválím, že se také všemožně snažil vnitmě svou instrumentací prospěti Sfeckravu dílu, což se mu rozhodně zdařilo. V malých rozměrech se svým orchestrem hodně dokázal. Také v lyrických místech, jakým je ,Ef, incarnafus est" nebo jedinečnět krásné ,Benedictus", měl Michlův orchestr krásné barvy; byl výbornou oporou sboru v místech určitých harmonických příkrostí, zejména v „Agnus”. Provedení mše bylo dokonalé. Dirigent věnoval nácviku i provedení veškeru péči. Pevnou rukou vedl svoje zpěváky i sólisty i ,orchestr přes nejtěžší místa, jichž je ve mši pino. Nejkrásněji působilo, jak polyfonní vedení hlasů bylo bezvadné ve vnějším podání, a jak při tom zároveň každý jednotlivý hlas, af ve sboru či v sólech, vyzníval docela samostatně a vléval do svého projevu pino vroucího citového zanícení, vyzdvihuje všude správně lyrickou krásu melodických tvarů, tak odlišnou aci melodiky Steckrova vzoru, jímž nikdo nebyl jiný, nežli Giovanni Pal-esfrina, v němž nakonec Stecker nacházel výsledný dojem totožný: subjektivní lyrismus, tento základní prvek ryzí církevní hudby, platný jek pro onu dobu staroifalskýeh klasiků, tak pro dobu vývoje nové ušlechtilé církevní hudby, jak nám ji dávalo vzorné německé Řezno (Regensburg), a jak ji ještě dnes vyposloucháváme z církevních komposic jedinečné hloubky u J. B. Foersfra. Kdybych šel do detailů, musil bych říci, že sólisté přede-vším se překonávali; nejprve je chválím pro zvláštní hlasový souzvuk v kvartetu (takové „Benedictus” nebo ,Et in Spiritum sanctum") nebo zase v duetu (skvělý kanon v „Et incarnatus est” alt s basem); a od sólistů pokračoval bych přes sbor až do orchestru a k dokonalému varhaníkovi. G S. Chorá- a ředitelé kůrů. Znalost chorálu třeba i nyní pokládati za nutný požadavek při ustanovování ředitelů kůru. Bylo tomu tak i v dobách starších. Z protokolu sepsaného 2. října 1758 na magistrátě olomouckém při obsazování místa tenoristy u farního chrámu sv. Mořice dovídáme se, že magistrátní rada Brauner po předcházející zkoušce referuje o 3 uchazečích: Fr. Peschke uznán za nejsch,opnějšího ve zpěvu figurálním, Tosef Žouželka nejlepším ve zpěvy chorálním, spolu varhaník, josef Wegl vyniká ve hře na varhany, ,ale jest slabší ve zpěvu figurálním. Místo uděleno bylo J. Žouželkovi. Při tom hodnotily úřady zároveň i dobré mravy a křesťanského ducha kompetenfů. V. Z. úmrtí. Ve Slaném zemřel 7. května 1940 J i n d-ř i c h Z y k a, bývalý ředitel kůru tamního dě- Hlídka stavovská kapského chrámu, autor četných skladeb církevních, zvláště překrásných písní mariánských.. Narodil se 12. července 1865 v Roztokách u Křivoklátu. Jako 15lef9 vstoupil na varhanickou. školu v Plaze za ředitele F. Z. Skuherského, Všecky čtyři ročníky absolvoval s vyznamená-ním. Od roku 1884 byl učitelem hudby na hud,ební škole v Kroměříži, v letech 1886—1890 byl varhaníkem, učitelem hudby a dirigentem v Kolíně, kde pracoval společně s Františkem Kmoebem. V 25 letech stal se ředitelem kůru v Kouřimi, r. 1907 pak ředitelem kůru ve Slaném, kde sloužil až do svého 70. roku. Byl zde rovněž učitelem hudby na městské hudební škole, několik let učitelem zpěvu na gymnasiu a na hospodyňské škole. V Kour"imi byl po 17 let sbormistrem zpěváckého spolku „Lech`. Po-chován byl 10. května 1940 na městském hřbitově ve Slaném. Byl ta člověk skromný a dobrého srdoe. Odpočívej v pokoji! 50 | ||||
|