|
| ||||
| ||||
|
Literatura
Dr. Jan Racek: „Duch českého hudebníhoo ba-roku.” Vydala Edice Akord v Brně, Běhounská 22. Stran 58. Cena 9 K. Z úvodní poznámky autorovy citujeme: „Podstatná část této studie byla pisatelem proslovena dre 28. března 1940 v rámci cyklu přednášek o baroku, který uspořádalo Sdružení přátel baroka v Umělecké besedě v Praze. Na obsahu této přednášky není téměř nic měněno, jen některé podružné po-drobnosti byly opraveny nebo poněkud dopiněny. Jsem si pině vědom neúpinosti a kusosti obsahu této studie, ale mohu zároveň směle říci, že téměř v ničem se neopírám o dosavadní literaturu o české barokní hudbě, která ostatně ie velmi kusá a sporá, nýbrž o výsledky svého dlouhol-efého studia pramenů domácí hudby, aktového pramenného materiálu a všech ostatních hudebních památek ze 17. a 18. století, které jsem vypátral v moravských a českých archivech, klášferedh, kostelních kůrech a zámr cích. Dále spolehlivým vodítkem v hodnooení české barokní hudby mně byly moje posudky, které vznikly pod bezprostředním dojmem ze živého poslechu této hudby v rozhlase, na konr certním podiu a na slavnostech pražského bar roka r. 1938.” — Velmi zajímavé čtení, doporučujeme? R. Adolf Cmíral: Povinnost k písni. Nebylo jistě u nás v poslední době ankety, která by vzbudila v nejširších vrstvách našeho lidu tak radostný a upřímný ohlas, jako velikou noční příloha Lidových novin: „Vaše nejmilejš°. písnička”. Lve říci, že anketa napinila svůj úkol vrchovatou měrou, nebol oživila především lásku k písni. Ale docela upřímně, k opravdové-mu oživení a zakotvení našich písní v duši ná roda nestačí jen láska a nadšení. Vzácně hudeb= ní a slovné hodnoty české písně zasluhují, ;aby z lásky k písni vyrostla činorodá povinnost n soustavná práce, aby se víc a hlouběji uplatnily naše zpěvné poklady v rodině, ve škole, v chrámu a v celém českém společenském hvotě. O1danisace takové soustavné práce jest úkol složitý a za dnešních politických poměrů: může j•ej svými podněty a zásahy řešit tolika Kulturní rada Národního souručenství jako vrcholná osvětová instituce. Nepůjde to arci rázem, výsledky se mohou projeviti až po určité době. Často se považuje otázka zpěvnosti za otázku výlučně hudební, na níž mají zájem jen hudebníci. To je velký omyl. Jde spíše o problém výchovy národní a etické, než hudební. Vždyt v našich lidových písních tkví také mravní a €ilosofický podklad českého národního myšlení. Proto je naše lidová píseň tak vynikajícím prostředkem k výchově českého člověka i po stránce citové a mravní. To velmi dobře postřehl už Jan Neruda, jehož slovo o naší národní písni je podnes časové. Zpěvnost a hudebnost našich rodin proti dřívějšku rozhodně poklesla. Je to přirozený důsledek našeho společenského vývoje. Ve velké věfšině rodin však je dosud nejzpěvnějším činitelem matka. Dává směr zpěvnímu a hudeb. vzdělání dětí. Co znam-enajá pro děti naše roztomilé ukolébavky, v nichž je utajeno nesmírné bohatství mateřské lásky? Matčin zpěv je i dospělým dětem příkladem. To dobře věděl již Komenský, který ve svém utěšeném Informatoriu školy mateřské doporučuje českým matkám a chůvám, aby dětem hojně zpívaly uko, lébavky, rozličné písně a rytmická řikadla. Ve svém výchovném plánu přisuzuje velký pedar Hovorna gogický reformátor zpěvu a hudbě důležitý úkol. Přikazuje v amsferodámském kancionálu: I vy, Čechové milí, zpívejte Pánu rádi, zpívejte vš.ickni, zpívejte zvučně? Zpěvnost našich škol nižších i vyšších není stále ještě úměrná hudební tradici na eho národa. Rádi se sice nazýváme národem Komenského i Smetanovým, ale ve škole jsme ještě, příliš vzdáleni hudebněvýchovným tužbám obou těchto našich velikánů. Školskému zpěvu je na příklad ve školách obecných a měšťanských úředními osnovami macešsky vyměřena po celou dobu školní docházky jediná hodina týdně) Zde by měly naše školní úřady spiniti základní svou povinnost k české písni zvyšením vyučovací doby aspoň na 2 hodiny, jak je má hudeb-ní výchova středoškolská. V nejbližší době se snad dočkáme, že bude zavedena povinná hu~-dební výchova aspoň v nižší střední škole. Je to požadavek nikoliv hudebního, nýbrž obecnéh_7 vzdělání, aby se našim středoškolským studentům dostalo ucelenější průpravy v tomto oboru. Cizina nás v tomto směru předešla. Také v odborném školství pro ženská povolání, jež se slibně a mohutně rozvíjí jako nejvhodnější školský typ, vychovávající vzdělané české matky, bude se jistě pamatovati v hudební výchově na spravedlivější výměru vyučovací doby. Německo i jiné státy dokazují, že je to možno i v přepiněném rozvrhu těchto škol, které mají dívčí mládež hudebně velmi vnímavou a zvláště po stránce blasové způsobilou. Vzbudí-li škola v této dívčí mládeži, z níž vyrůstá nová ge'-neraoe českých matek, lásku k české písni, při-nese to ovoce celému národu. Je však také potřebí všímat si úrovně pracovních metod naší školské hudební výchovy. Bude nutno prohloubiti metody po stránce psycho'ogické tak, aby mládež zpívala opravdu s chutí a nadšením. Kde se potlačuje radostný zpěvní projev přemírou suchého teoretického učiva a kde se nemístnou odborností mládež školometsky odpuzuje, tam se svěží písni valně nedaří. Bylo by ovšem stejnou chybou, kdyby se všecka teorie vylučovala a všechen čas se věnoval jen mechanickému odzpěvování písní. Základním předpokladem úspěšné práce vždy zů- 51 | ||||
|