|
| ||||
| ||||
|
num et laudes cantatae fuerunt musice" (222, 223). Také dne 23. XI. 1564 o svát-ku sv. Klim-enta jako patrona kostela; se zpívaly nešpory „figurato cancu” (226). Doba adventní přinesla další novotu: figurální zpěv v každou neděli a ve středu po sv. Lucii (228). Na svátek sv. Mikuláše 6. XII. byly nešpory i mše* figurální (228), 24. XII. byla figurální mše, 25. XII. m'atuYinum, Te Deum a mše (229). Tolik zpěvu najednou překvapilo i arciknížeti Ferdinanda a otázal se 30. IV. 1565, proč se nezpívají nešpory a mše také v Inšpruku (Innsbruck)? (238). Snad bychom na tuto otázku mohli odpovědět i my. Snaha Jesuitů, vystrojiti bohoslužbu za účelem větší návštěvy způsobem co nejnádhernějším, byla umožňována znalostí nejnovější hudební literatury, alespoň domácí, poněvadž patres vykonávali tiskovou censuru, tedy i censuru tiskem vydávaných hudebnin. Zaznamenává se, že v červnu r. 1562 obdrželi od císaře jibros magistri capellae", tedy patrně skladby, které chtěl císařský kapelník vydat tiskem, aby se vyslovili o přípustnosti jejich uveřejnění (159). Škoda, že náš pramen neuvedl jméno onoho císařského kapelníka, nebot historiografům císařské kapely, K~-chelovi3 a Smijersovil není známo, zda Petr Massenus působil ještě po r. 1560 jako císařský kapelník. Lépe byl informován Dlabač, řka, že Massenus dirigoval ještě r. 1562 hudbu při korunovaci Maxmiliána.,' Dnes není známo žádné dílo Massenovo, které by bylo bývalo tiskem uveřejněno.6
Tou dobou byl chrámový sbor jesuitský již velmi vyspělý a vzbuzoval obdiv u posluchačů. Diarium 264 o něm praví při dnu 11. I. 1566: ,His diebus quidan: Lutheranus rnultum commendabat nostrum (265) cantum, qui provocatus erat ad audiendum sacrum. Addidit insuper, nostros cantores facile superare quosvis Husitarum." I jinak se projevoval zájem o jesuitskou hudbu. Dne 18. XII. 1566 si vyprosil převor z Kutné Hory (spíše snad kláštera sedleckého?) žalmy v římském tónu (,,tonos quosdam Romanos psalmorum") a také je obdržel (309). — Dále se zaznamenává případ, že Jesuité hudebniny dostali. Bylo to dne 1. III. 1570, kdy jim jakýsi příznivec řádu z Vídně (Wien) poslal zpěv, který dal svým nákladem vytisknouti (446). Nejobšírnější zprávy máme o hudbě, která se konala při procesí,o Božím Těle. Průběh této slavnosti byl již dopodrobna popsán na jiném místě,' přesto chceme vyzvednouti zde hudební část, a to pokud možná ve znění naseh-o pramene., Na intonaci ,Genitori, Genitoque" odpovídali pěvci jednoduchým zpěvem, („in cancu simplici"), avšak b~ezprostřed,ně zazpívali hymnus ,Pange lingua", střídajíce při tom způsob polyfonní se způsobem jednoduchým. („Mutatis versibus, uno simplici, alio figuratu (?) cancu.") Zakončení tvořil hymnus Te Deum (Diarium 348 a 349 ke dni 29. V. 1567). Další stručný, ale zajímavý popis je z 12. V. 1571: Vše bylo jako v letech minulých, jen ještě „varia carmina recitata sunt et decantata swnt et musica varia” (483). Zpravodaj zamlčel, jaké to byly básně, jež se zpívaly, a v čem záležela ještě ona různá hudba; snad dokonce ve skladbách instrum,e,ntálních? R. 1572 konalo se procesí s doprovodem přenosných varhan: „.... sucaedunt cantores omnes, quos semper organum subsequitur portatile, quod a duobus Italis super mensam levem comportatur, et quum cantores unum versiculum cantarunt, sistunt, qui portant,,et organista respondet organo, quodsi aecederet discantista in organo concinens, suavius videretur.” Zde popsaný způsob zpěvu se nazýval odborným výrazem tehdejší hudební mluvy ,cantare in organum" a záležel v náhradě sudých veršů hrou varhanní. Předpokládal dovedného varhaníka, měla-li se ona mezihra, sudý verš zastupující, přizpůsobiti thematicky melodii nezpívaného verše; nevíme ovšem, jak dalece jesuitský varhaník tomuto požadavku vyhověl; domácí historik thernlatickou souvislost nevystihl, jinak by si nebyl přál místo sólových varhan zpěv diskantisty-sólisty s průvodem varhan. Avšak i tento jím navržený způsob je již,předtuchou monodie, jak se potom kolem roku 3 Ludw. R. v. Kóchel: Die kaiserliche Hofmusik-Kapell;e in Wien (Wien, 1869). ` Albert Smijers ve Studium zur Musikwiss,-nschaft, seš. VI. (1919), str. 142 a násl. Gottfr. Dlabač: Kúnstlerlexikon II, 396, kde je ale jméno znetvořeno na Noenus. 6 Eitner, 1. c. VI, str. 373. Cyril Straka v časop. katol, duchovenstva LVII (LXXXIII) 1916, str. 161, 323- 55 | ||||
|