|
| ||||
| ||||
|
88
podnes spatřiti lze. A zevnějšku přiměřená byla i vnitřní úprava. Sochy s vážnou při-rozenosti a svatým poklidem v tváři, postavě a rouchu se jevící, co při řezbách středověkých tak mile nás dolímá, telidáž se nelíbily; oblibováno si v bujných formách fantastických, nepřirozená aíektace musela se vyjadřovati celým zevnčjškem. Měla-li dle tehdejšího vkusu socha některého světce nazvána býti krásnou, nesměla ze tváře zářiti nebeská klidnost, nýbrž náruživá přemrštčnost se skroucenýma očima, nepřirozeným pohybem těla, rouchem, které nesplývalo v pěkných řasách po jednotliví eli údech, nýbrž v povětří lítalo, s rukama roztaženýma jakoby ku potýkání se s nepřátelskými mocnostmi pozemskými i pekelnými. Při neobyčejné technické dokonalosti a zručnosti jsou díla sochařská z doby tehdejší pocházející beze vší ceny umělecké, pončvadž jim schází duch, opravdivost, krása, přirozenost. Tentýž vkus, tatáž okázalá affektace zjednala si panství také na kůrech katolických chrámů. Velicí hudebníci v oboru světské hudby -- Haydn a Mozart — považováni za ideály a vzory nedostižitelné i v oboru hudby kostelní. Veliká cena hudební, jakou skladby jejiclx světské mají, mylně přenášena také na skladby j e j i c h c í r k e v n í . Tento osudný omyl stal se velikým neštéštfm pro hudbu posvátnou vůbec. Starý, klidný, posvátný chorál a skladby vícehlasné přísného slohu nyní se již nelíbily. Krásné pojmenováni „M u s i c a s a c r a”, kterým až dosud chorál a vf cehlasné skladby vokalnf nazývány jsou, přešlo nyní výlxradnč na „in u z i k u” instrumentální. A měla-li dle vkusu tehdejší doby nová ,musica sacra" krásnou slouti, musela posvátná, klidnost ustoupiti náruživé, těkavé sentimentálnosti. K y r i e e l e i s o n přestalo býti úpénlívým skroušeným voláním o smilování nebes a přeměnilo se bud ve veselé laškování s valčíkovými motivy anebo v revolucionářskou petici ku králi všehomíra. Za náliradu líbezného ,Gloria in excelsis Deo" andělův na luzích Betlehemských, muselo „G 1 o r i a” počínati ukrutáuskou bouřkou na bubny a všemožné instrumenty, až se okna kostelní otřásala. Poněvadž ale po bouřce opčt slunce jasně svítí, muselo se při ,(Iui tollis peccata nxundi" srdce rozplývati a proto ony arie solové pro soprán se solovýín průvodem oboe anebo houslí. A což dím o , Credo" ? ! Ono svaté vyznání víry, ono jasné vyřčení nejhlubších tajemství viry katolické, ona veliká soustava pravd zjevených prostými slovy vyjádřená, jasné dějiny zjevení Božího obsahující: nauku o nejsvétéjšf Trojici Boží, životopis Ježíše Krista od narození v Betlehémé až do ukřižování na Kalvárii, od početí v limé sv. Panny až do slavného vzkříšeni a nanebevstoupení, dčjiny světa i človččenstva od stvořeni až do posledního soudu, — jak nedůstojně a nekřesfansky líčily se trivi,ílní, světáckou hudbou! Sentimentálně sladké ,Et incarnatus" s obligátním solem, nedůstojně lanxentujicí ,Crucifixus", hřfmavé ,Et resurrexit", až ku krkolomnému ukončeni „venturi saeculi”, -- není-]i hudební líčení podobno sourodné soše s rukama l~olkolem se rozhánějícíma, se šatem ve včtru plápolajícím, s vyvrtnutou nohou a skroucenýma očima? V nejpříznivějším případě — předpokládám totiž, že instrumentální skladby vzorně se provozují — promčnily se katolické chrámy v koncertní sínč, křesfané službám Božím přítomní v hudební esthetiky — každý dle svého vkusu a vzdélání. „'To vám byla krása dnes při velké, až okna řinčela!” vypravuje vracející :,e chasník svému mistrovi. ,Roztomilé stvořeni ta slečna X.! Tak famosnč nezpívala ani včera v divadle, jako dnešní avii JÁ incarnatus", — rozumuje sám u sebe švihák, hvízdaje si při návratu z kostela zmíněnou famosnf arii. „Ne, to bylo k pláči, milá matinko, jak ten tenorista N. zpíval dnešní „Benedictus;” byla jsem u vytržení !” sdílí něžná dceruška pečlivé máteři dojmy své mešní. Mluvím o dávnominulosti. Ted již jest tomu zcela jinak. Že ne?! Podobný osud potkal také slavný, staročeský chorál, který druhdy klenutím chrámovým otřásal, když veškerá křesfanská osada prozpěvovala rázné a mohuttxé pfsnč, piny síly a ducha. Od těch dob co literátští spolkové zanikli, umlknuly poznenálila dojemné, drahocenné zpěvy staročeské a vyměněny jsou za samé trety a zboží bezceimé, lahodící jenom smyslům našim. Není divu, že při takovém smčru minula se hudba, posvátnou býti mající, s účelem i úkolem svým. Ze liturgie a zpěv vlastně jedním, nerozdílným tčlem býti mají, že k p o s v á t n é bohoslužbě p o s v á t n ý toliko zpěv se liodí, že oltář s Virem v úzkém se nalezá spojení, — na důležitý poměr tento nikdo nepamatoval. Liturgie a kiir kráčely naproti sobč. U oltáře konala se s v a t á o b ě t, na kúru se provozovala s v ě t s k á li u d b a Zpěv církevní má býti tak uspořádaný, aby přítonmého křesfana k pobožnosti rozněcoval, nikoli však ze zbožné nálady vytrhoval; mí býti prstem, jímžto na oltář se poukazuje a poutá mysl, srdce i duše celá. Tentýž duch zbožnosti, jaký obdivujeme ve zpěvfch kněze u oltáře prozpévujfcfho, má jakožto ozvěna odrážeti se s kůru. Takovou | ||||
|