|
| ||||
| ||||
|
českého Creda (Věřím), kterého koncem 16. stol, bylo použito za obal k registrům farním a špitálským a který byl r. 1655 nalezen u branného Štěpána Steindla. Jako druhý příklad uvádím desky ,Knihy černé nebo smolné" (1573 1630), uložené rovněž v Městském museu v Rokycanech (MR 17), které jsou přelepeny 2 pergamenovými listy nějakého notovaného rukopisného graduálu nebo kancionálu. Pod hnědočernou barvou jasně prosvítá notový systém a iniciály. Při poctivé prohlídce městských knih (manuálů a pod.) bychom zjistili, že stejně neslavně v 15. a 16. stol. skončila většina pergamenových památek z této doby.
(Pokračování.) Ant. Srba: Gospodi, pomiluj ... K latinsko-chorvatské mši Antuna Dobroniče. Dávná touha a snaha po spojení neb aspoň sblížení církve pravoslavné s katolickou měla a má své hlasatele a přečetné vyznavači zejména u Slovanů jižních a západních. Nejsou to jen idealističtí vysocí hodnostáři katoličtí (Strossmayer, Stojan), které vedla tímto směrem jejich láska k církvi a zároveň k slovanství, náležejí k nim, at uvědoměle nebo podvědomě, i někteří skladatelé hudební. Svědectví o tom vydávají umělé duchovní jejich skladby, komponované vedle děl v jazyce latinském též v jazyce národním, při čemž pečlivě zachovávají předepsanou formu církevní. Kdo by tu nevzpomněl předního našeho církevního skladatele Vojtěcha Říhovského? Napsal pro smíšený sbor „Missa pastaralis brevis et facilis” (op. 9.) a jako protějšek k ní pozdější opus (59.) pro soprán, alt, bas a varhany „Českou půlnoční vánoční mši” abychom aspoň jeden příklad z bohaté jeho tvor-by uvedli. Jistě není náhodou, že zprvu skládá jenom na texty latinské, načež střídá latinu s češtinou, opíraje se o slova kancianálu olomouckého, ale sahaje i po básnickém textu novodobém, Žákově, Duškově a j. „Glagolská mšc” Lsoše Janáčka, foto unikum ve světové literatuře, neopírá se o žádný vzor dosavadní hudby katolické, netíhne však ani za chrámovými zpěvy ruskými. Je to bouřná skladba s málo tišinami, zato s vysokými, spíše radostně rozčilenými, nežli zbožně povznešenými hlasy sboru a zvláště sólových hlasů. Originální to projev katolíka, milujícího vysněnou mátušku Rus a všecky Slovany. Výkřik štěstím opojené duše z cyrilometodějské Moravy. Ze zapomenuté Lužice volá Bjarnat Kratvc ,Božo wěčny smil se nad namil" ve své lužicko-srbské mši, o které jsme předloni na tomto místě psali. Jihoslovan Ántun Dobroníč pak právě vydal tiskem jednu ze svých tří nových duchovních skladeb. Nazval ji ,Missa slavic.a" -- ,Slavenska mísa",* máme tu tedy již v titulu projev uvědomělého slovanského cítění katolického, jež j, patrno i z toho, že ostatní dvč duchovní skladby (.,Mísa za mrtve," na základě starochorvatského chorálu z Kraljevice a Svača'nik velíki - Ecce sacerdos, obě s textem latinským a chorvatským) chová v rukopise, kdežto pro mši slovanskou přinesl i hmotné oběti a dal ji vytisknout vlastním nákladem. Jcho slovanské cítění bylo zajisté posíleno v Praze, kde studoval skladbu na konservatoři u K. Steckera a J. Kličky a v r. 1912 absolvoval mistrovskou komposiční školu Vítězslava Nováka.** Právem napsal ve sborníku „Vítězslav Novák",t že měl vlastně jen dva učitele, Nováka a jihoslovanského sedláka. Prahu pokládá za svůj druhý domov. Hudební život náš sleduje s bratrským zájmem -a in-formuje o něm v novinách jihoslovanskou veřejnost. „Slavenska mísa” je psána pro tři mužské hlasy s průvodem varhan, mohou ji tedy snadno provozovati i sbory, které nemají dostatek tenorů (a ty jsou ještě dost šetřeny, vysoké a se objevuje v celé skladbě jenom jednou). Ani druhý bas *) Nákladem autorovým, Zagreb, Mošinskag.a 31. **) Při výstupní zkoušce řídil v Rudolfinu svoji orchestrální skladbu Dozivanje u kolo". Vydal Osvětový klub, v gen, komisi Hudební matice. 63 | ||||
|