|
| ||||
| ||||
|
kvantu výkonným), sotva by kdo jiný dokázal. Můj posudek byl by rozhodně neúpiný, kdybych neupozornil na krásnou hru u varhan. Píši o tom (i za cenu toho, že si rozzlobím redaktora tohoto listu) proto, že varhanní part právě při tomto ,StabaT" má zcela zvláštní povahu, danou naprostou samostatností průvodu. Tento vokální základnu nejen podporuje, jde nejen s ní, nýbrž vedle ní samorostle se namnoze vyvíjí. V něm projevuje se začasté s a m o s t a f-n á m y š 1 e n k a, která ve spoji se sborovou součástí teprve hudební situaci jasně vysvětlí zdůvodní, když jinde zas ji před sborem sama předem vytvoří. Varhaník f o m u h 1 e p o j e-t í varhanového partu dokonale rozuměl, — Pře-cházím k provedení D v o ř á k o vy m š e D - d u r. Doznám se, že s jistým osobním napětím očekával jsem provedení této velké sklad-by mešní. Po štasfném podání Foerstrova ,stabat Mater" nezbývalo věru mnoho času k naS-sfudování. Cyrilská Jednota se tu překonala. Její Dvořák byl velmi dobrý. Platí to o sólistech (pí Jarmila Šnobl,ová, soprán, pí Vlasta Zahálková, alt, p. Bronislav Chorovič, tenor, p. Karel Kalaš, bas). Chválím si u sólistů, jak dovedli se přizpůsobit oddaně svým partům, jak doved-li se sblížit se sborem, jak vzácně jako kvarfeTní těleso byli zladěni; p. Chorovič už ze svých krásných výkonů z naší duchovní hudby přinášel si zkušenost, kterou ve Dvořákově mši skvěle uplatnil, p. Kalaš v prostředí jednoty a tím církevní hudby už nedávno — jak jsem referoval — pronikl s piným zdarem; obě dámy rovněž podaly své nejlepší — altová sóla v „Credu” zejména se uplatnila. Pak shor; na něm, lpěla hlavní úloha; mohl ji spiniti úspěšně pro-to, že zpívá velmi pilně a cvičí svědom,ifě, slouží čistému slohu církevní hudby vroucně, oddaně. Věří svému shormistru p. čejkovi, jehož Dvořák vyzněl v oelk.ovém zachycení i v detailech naprosto správně — zejména dovedl p. Č. dát vše Dvořákovu lyrismu, zrovna jako správ-ně vyrovnati se s jedinečným jubilosním tónem Dvořákovy hudby — tu všude dovedl zužitkovali výborné hráče v orchestru zrovna jako výtečné varhanní hry varhaníka od Křižovníků p. dra Michla, který tentokráte doprovázel — bohafší rejsfříkový materiál u varhan dopřával velkému našemu umělci, oddanému pině katolické hudbě chrámové, aby ukázal svou zdatnost ve výtvoru barev u svého nástroje. — Pickova matefta — graduale i offiertorium na Boží Hod svatodušní — byla rovněž velmi dobrá, zrovna jako Říhovského „Tantum ergo” s průvodem ori chestru. Pozorně poslouchající mohl vytušit rozdíl v církevní hudbě, v klasifikaci její u Dvořáka a Picky, u obou k a t o l i c i t a projevu jasná naprosto, ale slohové podklady různé co do východiska — nebudu tu rozebíral věci mnou nedávno podrobně a víckrát uvedené. Říhovský bližší hned Dvořákovi (jeho sklon k hudbě barokní). A na konec: jak t a k o v á t o hudba církevní v l a k o v é m provedení dovede na-pinit svoje jediné poslání: být doplňovatelkou ve vyvolání oněch nejhlubších představ, jak je s sebou přináší d ě n í o 1 T á ř n í, soustřed`ujícl se na výstih oběti novozákonné. Tak dociluie se, aby duše věřících byly ve vroucích modlitbách, ve sledu jednotlivých fází ve vývinu mše sv. na-dobro oproštěny všeho ze světa, aby se pod-dávaly cele onomu prostředí, jež dovede zavádět člověka do světa nadzemského a tu procítit ono blaženství, jež nese s sebou vědomí jsoucnosti Nejvyššího... A tak provázeni církevní
hudbou Dvořákovou, skladbou vysokých hod-not, na vroucích modlitbách sledovali věřící zhožností prosycený oltářní výkon provinciála řádu sv, Františka, P. Urbana, i všech Pěch, kteří pokorně přisluhovali jedinečnému obřadu, za-vedenému velkou Církví. Hle: n e j v y š š í ú 1 ,-li u naplňuje tu hudební umění; také ono oplodněné milostí víry k a t-o 1 i c k é ho základu. C. S. Pontifikální mše svatá v kostele sv. Petra a pavla na Vyšehradě na Baží Hod svatodušní 12. května 1940. Navštívíš-li katedrálu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, jistě dříve projdeš hřbitovem, aby ses poklonil v mysli památoe našich, velkých z hudebního světa, z nichž mnozí na Vyšehradě nalezlí p-oslední místo k věčnému spánku. V kostele přede mší svatou předcházely, hodinky v kanovnickém choru, zpívané s odpovědmi na kůru, citové preludium nejvýš slohové ke mši svaté, jež potom následovala. Byla zpívána vynikající práce Jos, Nešvery „Missa jubilaei” op. 105., větší práce z oboru církevní hudby, u Nešvery poslední. V ní jako by skla-datel chtěl zrekapitulovat v souhrnném výsledku svůj osobitý postoj k reformě hudby církevní vúbec. Jos. Nešvera od začátku své tvorby v církevní hudbě držel se v zásadě principu Proske-W'ittova, vycházet z Palestrinského vokálního slohu a tento oživovat prostředky nové hudby jak je dávala doba. Jos. Nešvera však uplatnil se také v hudbě duchovní (,De profundis" a „Job"), kd.e však klonil se spíše ke slohu H indl-Mozarfovskému, a ve Dvořákovi viděl svůj vlast-ní vzor. Na tenhle obor skladatelské činnast~ Jos. Nešv-ery vzpomínám proto, že měl na jeho církevní hudbu také svůj vliv. Popsané zásady se sioe Nešvera, až na případy zcela ojedinělé nikdy nevzdal, než přece v církevní hudbě n ě-k d y vliv prostředí Hándl-Mozartovsko-Dvořákovského se mu projevil. Tak je tomu právě v poslední jeho práci, probírané mš1, v níž najdeš místa, zřejmě ;ukazující na ovzduší uvedené hudby ve všech svých podmínkách, jak vnitřních, tak vnějších — všimni si na př. takového závěru „Gloria”, kde skladebný proud 'náhle se zarazí a nastoupí umné fugato, jak jsme je zvyklí číst ve starých instrumentálkách. To je jeden z kazů, na který jsem poukazoval ve své monografii „Josefa Nešvery hudba církevní” (nákladem Obecné jednoty Cyrilské v r. 1923). Jinak mše je dílo vysoce ušlechtilé, psané v piném přilnutí k pokročilému duchu doby (mše vyšla v r. 1915), určovaném tím, co vývoji naší nejnovější církevní hudby dal Karel Stecker se svými žáky Fr. Pickou a Ed. Treglerem' i tím, co ve stopách Steckrových nového vydal ve své mši ,Solemnis” Jos, Foerster, a v stejnojmenné mši J. C. Sychra, i tím, co pro církevní hudbu dalo se těžit z velkoleposti J. B. Foerstra „Sta-baf Mater”. Mše Nešverova op, 105. je jedině slabší v tom, že nemá oné slohové jednotnosti jakou se vykazuje největší mešní komposice J, Nešvery, jíž je, tuším, heze sporu pěfihlasá Nešverova „Missa in hon, seti Eugenii” op. 74., vedle slohově nejryzejšíeh vokálních jeho mší „in hon, seti Theodori” op. 67. a ,seti Josephi" op, 73. Loňského roku měli jsme jubileum Nešverovo a, pokud se dalo sledovat, právě v církevní hudbě nebylo ho snad vůbec vzpom-ennto. V rozhlasových přenosech, jak jsem to ostatně předvídal v začátku r, 1939 v tomto listě, nedostává se vůbec záměrnosti, a tak se stává, ve, se 68 | ||||
|