|
| ||||
| ||||
|
Když se natáčel Žebrák, přijímalo se z pod-hradí, poněvadž aparatura je vázána na elektrický proud a nemohla být blíže přenesena. Spustilo se, a tu přišlo k mikrofonu ,kuřátko ještě s troškou skořápky, a že chce :mámu. Pípalo, pípalo, zvony z dálky do toho, a když se sn.ímck reprodukoval, poznalo se, že kuřátko vyhrálo. Jelo se tedy znovu.
O zvonících. Na týž pásek se může zachytit několik zvuikových snímků z různých míst. Jednou se stalo, že občanům v Neprobilicích spustily zvony kostela vzdáleného na půl dne chůze a oni lined namítali, to že je perucký zvon, ten jejich že zní docela jinak. A když pak slyšeli ten svůj, rukou dirigovali, hlavou pokyvovali a říkali: „Safra, safra, ten to ňáko zvonil?” Mysleli tím kostelníka. Na něm velmi záleží. Když má pěkný den, tak se lidé i z okolních vsí zastavují a pochvalují si. Na každém zvoníkově pohybu se-jde a zvon už musí být v irukou, aby Klecanským zněl do jejich: „Z Klecan jdou, nedojdou” a jiným zase do řikánky: „Ján za chrta dán.” Zvony přirůstají k srdci. V Německém Bradě houpal zvony starý věžný; když dosloužil, n°-opustil jich a neopustil ani svého bytu ve vršku německobrodské věže. Zil tam celý život a zůstal. Nyní vyzvánějí jeho dva synové a starý dává fakt. Jeden z kutnohorských zvoníků od svaté Barbory j-e úpiný akrobat. Provazem se nechává vytahovat a nohou odráží srdce zvonu, vyskakuje a šplhá nahoru a dolů, a všechno s naprostou pravidelností, v jediném po- K otázce respQnsarií po epištole a evangeliu píše nám vldp. Josef Čepička, kaplan ve Vršovicích: V posledním čísle „Cyrila” na str. 48 v článku K přenosům bolyoslužeb má V. Z. větu: „K responsoriim pafří na kůru i Deo gratias po epištole a Laus Tibi Christe po evangeliu.” — To jest naprosto chybné? To jsou „moravismy”, které odporují církevním předpisům. Račte to opravit, af se nezavádějí zase chyby do liturgie. — K tomu podotýká redaktor: Není v naší moci dávati rubriky nebo za-kazovati a odstraňovati něco, co není v rubrikách aneb je proti nim. To vše spadá do pravo-moci svatého Otce a biskupů. My v časopise Cyril můžeme pouze rubriky a předpisy citovati', hledati k nim věcné a rozumné odůvodnění, čili jádro věci objasniti. O to se nám také jedná v této zajímavé otázoe: Nejprve co říkají (nebo neříkají) rubriky liturgických knih o těchto dvou responsoriích a pak, jaká je prakse ohledně to-ho na př. v Římě, u různých národů, v různých diecésích atd. Znalce liturgie žádáme, aby svými příspěvky pomohli v našem listě tuto otázku objasniti. R. Odpovědi po epišfale a evangeliu. V letošním ročníku „Cyrila” č. 3,—4. praví pan V. Z. v člán, ku „K přenosům hohoslužeb” na str. 48. foto: „K responsoriím patří na kůru i Deo gratias po epištole a Laus fibi Christe po evangeliu.” Ten-to požadavek je pro mě n o v i n k o u. Nikdy jsem tyto odpovědi s bohoslovci necvičil, ni- hybu se nezmýlí. Rychnovského Krištofa houpají čtyři mužští a pátý se stará o srdce. Se zvoníky se museli rozhlasoví pracovníci sehrát, vylézali za nimi do věží, někdy byli nu,, cení šplhat po závratných lešeních a z vrcholků zvonic dávali pokyny těm, kteří obsluhovali magnetofon. Pamětník Smefanův a žáci Třebízského. Na zájezdech se často do zvukového pásu zachytilo, co set zvony nemělo nejmenší spoj jitosti. V Jabkenicích byly zaznamenány řeči povídavého dědy, který obstarával kdysi drobné posluhy v rodině Bedřicha Smetany. Pamatuje si ještě, jak skladatel dělával výšlapy d,o kraje, jak pracovával pozdě v noci, a vzpomítiá' i smutných let před jeho koncem. Reporter si schoval mikrofon za záda a děda, nic netuše, mluvil bez ostychu, jak mu pusa narostla. Rozpovídal se i o jiných věoech a někdy tak od srdce, že se nyní provádějí škrty. V 'Klecanech byl zachycen rozhovor se starci, kteří bývali žáky Václava Beneše Třebízského. Rozhlas tím získává bohatý materiál nářečních zvyklostí. Na zvukový pás se dostali také příliš drzí kohouti, nadutí holubi a slepice, radostně oznamující svůj hospodářský přínos. Dopisy odevšad i z ciziny, často horoucně vy-znávající lásku k rodným zvonům, dokazují, jaký ohlas má relace ve veřejnosti. Mezi dopisy přišla také žádost jednoho těžce nemocného; který si přál, aby mu ještě před smrtí pustili jeho zvony, aby ještě jednou uslysel hovořit svůj kraj. Mat. („Lidové noviny" 24. V. 1940.) Hovorna kdy jsme v kosfel,e neodpovídali ani Deo gratias po epištole, ani Laus tibi Christe po evangeliu, ačkoliv jsme byli v bezprostřední blízkosti oltáře a zpívali všecky ostatní odpovědi. Také jsem to dosud nikde neslyšel. Býval jsem za účelem studia chorálu v Německu, v Belgii, v An.;lii' ve Francii, ve Švýcarsku, v Italii, ale nikde jsem to neslyšel. Ani u nás v Emauzích ne. Měly-li by se zmíněné odpovědi z p í v a t i, byly by jistě uvedeny v oficielní příručce ,Cantorinus Romanus", kde jsou uvedeny melodie Deo gratias po kapitulu, po lekcích, i pa lekcích ad libitum. Nikde však tam není melodie Deo gratias po epištol-e. Laus fibi Christe tam také není. Podle předpisu chorálních knih -edice vatikánské se tedy tyto odpovědi zpívati nemají, ani ne na jednom tónu, poněvadž i to by bylo v ,Cant. Rom." na konci epištoly a evangelia vyznačeno, jak tomu je na př. Amen po oracích Nemají-li se však uvedené odpovědi zpívati, mám zato, že není povinností kůru je r c c i t o v a t i. U-tvrzují mě v tom předpisy rubrik misálu. Rubricae ~s'enerales Missalis, hlava X., oddíl I. před-pisují: ,Qua (epistola) finita a ministris respondetur: Deo gratias." Oddíl 6.: >,In fine evangelii a minisfro respondetur: Laus fibi Christe." Tedy v obojím případě odpovídají minisfři, f. j. ministranti nebo přisluhující. Totéž nařizuje „Ritus servandus in oelebraYvone Missae”. V hlavě VI., oddíl I. jest po přečtení epištoly přede-psáno: ,Et nespondetur a m,inisfro: Deo gratias." V oddíle 2. se praví o evangeliu: >,Quo finitob minister ... respondet: Laus fibi Christe". V té- 70 | ||||
|